Fenomén Adele

„Poslechni si tohle, ta bude jednou slavná jako Amy,“ řekla mi kamarádka o Adele před čtyřmi lety. Tehdy byla Amy Winehouse na vrcholu, i když se už víc řešily její závislosti než její hudba, a Adele znalo v Česku jen pár lidí. Trochu obtloustlá, nijak výrazně přitažlivá holka, která zpívala naprosto přirozeně soulové melodie, které by v sedmdesátých letech patrně hltal celý svět. Jenže byl rok 2008.

Jeden z prvních singlů. Tady ještě Adele není globální celebritou.

Teď jsme ne sklonku roku 2012 a druhé album Adele „21“ se prodalo přes padesát milionů kusů a původně indie label XL Recording, který vydal už debut Adele „19“, teď může počítat tržby v číslech se spoustou nul na konci. Adele je fenomén. Aretha Franklin, královna soulu, o ní prohlásila, že je to konečně zpěvačka, která dokáže vyjádřit, co žena opravdu cítí. Zdá se, že soul, který stoupal v popularitě od konce padesátých let k absolutnímu vrcholu v sedmdesátých letech, aby ho pak semlely syntetické osmdesátky, zažívá absolutní renesanci. Ale kterého jiného veleznámého umělce krom Adele můžeme nazývat soulovým? Američan CeeLo Green vzal po úspěšném začátku sólové dráhy do zaječích k popu. Adele je v tomhle tažení sama. Navíc nezpívá ani klasický soul, ale takzvaný blue-eyed soul, britskou verzi černošského amerického soulu.

Kýč, který má právo být kýčem.

Z rádia hraje Skyfall, nejnovější (a nejjalovější) hit od Adele. Do éteru ho pouští Fajn rádio, záruka (ne)vkusu mezi českými rádii. Z Adele je globální hvězda. Fajn rádio by jen stěží nasadilo do vysílání soulovou písničku. Lidi by nezaujala. Nelákají je sbory, piano nebo výrazné hlasy. Čím Adele tolik zapůsobila, že se z ní půlka světa posadila na zadek, když sází na soulové metody interpretace? Na albu „21“ její přirozenost přešla v retromanýru, která, byť je krásná, nepůsobí tak upřímně jako skladby z alba „19“. A o to tu jde. Adele přinesla světu to, po čem toužil. Ženskost. V době, kdy je ideálem silná žena a oslabený muž, se najednou objevil někdo, kdo fňuká nad ztraceným vztahem, když se po ránu prochází Paříží (nesnesitelný, ale fungující kýč Someone Like You). Podobně musela zapůsobit i Lana del Rey se svou stylizací do paničky padesátých let.

Skyfall. Původně měla úvodní píseň nazpívat Amy Winehouse, nahradila ji Adele. Mohlo to být lepší.

Adele je univerzální. Jako kdysi svět klečel na kolenou před Arethou Franklin, teď vzdává hold Adele. 24leté zpěvačce, která má na svůj věk neobyčejný hlas, se podařilo získat publikum jednoduchým koktejlem postojů, který fanoušky báječně opil. Snad z něj nebude kocovina. Většina celosvětových hvězd sází na provokaci – lidé o vás začnou diskutovat – proto se Lady Gaga byla ochotná navléknout do hovězí kotlety.

One and Only - má nejoblíbenější z "21".

Adele neprovokuje. Nosí černé šaty, jelikož má černou ráda, neobnažuje se, nedělá skandály, ani kolem jejího těhotenství nebyl moc velký rozruch. Na koncertech se směje, mluví do publika, občas natahuje moldánky, aby se publikum dostalo do opravdové postrozchodové extáze. Adele zpívá o běžných věcech a přiznává se k inspiraci ze svého života. Je jasné, že Take It All, Set Fire to the Rain nebo One and Only vycházejí z jejích osobních vztahů. K písni Day Dreamer z minulého alba řekla, že kdysi byla zamilovaná do kluka, který byl gay, a ta písnička je o něm.

Day Dreamer - původní umírněnost Adele později přešla v popkulturní megalomanství.

Lidé chtějí upřímnost, zároveň touží po velkých hvězdách. Adele ty dvě věci skloubila. S Lady Gagou, Madonnou nebo Kylie Minogue byste si na kafe nezašli. Už kvůli tomu, že byste nechtěli jít na kafe s někým, kdo svou desku skromně pojmenoval Aphrodite (Minogue) nebo byste se báli, co si Gaga nebo Madonna obléknou. Ale u Adele byste měli jistotu, že přijde v decentních šatech a vybalí vám, který kluk se jí zrovna líbí (a přitom by vás z ulice vyfotil aspoň tucet novinářů). No, není to lákavé?  

Matouš doporučuje: Vánoční songy

Veselé Vánoce. Pokud vás nehorázně vytáčejí ohrané vánoční songy v nákupních centrech, tak tady máte několik, které tam neuslyšíte (a jeden, který tam uslyšíte tutově). Koledy jsou sice pěkná věc, ale upřímně kdo si je pustí v empétrojce, když jede třeba emhádéčkem? Od toho tu máme americké zpěváky, kteří před Vánoci úspěšně tahají z lidí peníze se svými svátečními cédéčky a covery evergreenů, jako je Santa Claus Is Comin' To Town.

Bob Dylan: It Must Be Santa

Co českým Vánocům jednoznačně chybí, jsou party. Tady máte jednu, která určitě stála za to, ale bohužel nebyla pod patronátem Ježíška.

Chris Garneau: It's Almost Christmas

Chris Garneau je melancholik, až to pěkné není, takže nelze čekat nějakou rozjásanou vánoční pecku. Tenhle brooklynský baroque popový génius ani z Vánoc nedělá období plné štěstí. Tak, pokud jednomu člověku - nebo dvěma - kolem Vánoc zlomíte srdce, pošlete jim k tomu odkaz na tohle video, Garneau jim to vysvětlí.

The Killers: The Cowboy's Christmas Ball

The Killers jsou hvězdy a jako takové si neodpustí vánoční písničkový zlatý důl. Jenže The Killers nezpívají o tom, jak si pověsí punčochu nad krb a budou čekat na Santu (v jedné z jejich vánočních písniček je Santa málem rozstřílel na kusy - Don't Shoot Me Santa). The Cowboy's Christmas Ball je podle mě nejzdařilejší, posuďte sami, i video stojí za to.

Eartha Kitt: Santa Baby

Song, na který se dost často zapomíná, podobně tak na Earthu Kitt, byť bývala Catwoman a na hudební scéně se držela od padesátých do devadesátých let. Občas tenhle šlágr nějaká popová hvězda vytáhne, ale rozhodně ho nezazpívá tak, jako to dokázala Kitt. 

Mika: Vive le vent

Minulý rok se Universal Music France rozhodl natočit vánoční desku s interprety z celého světa, kteří zpívají francouzsky. Mika pro kompilaci nazpíval nesmrtelný singl - hádejte jaký - samozřejmě ve francouzštině. Takže až přijdou Noël, je jasné, co si pustit.
  

CeeLo Green: Run Rudolph Run

Když jsem si myslel, že CeeLo Green je renesancí soulu v populární hudbě, tak jsem se docela seknul. CeeLo podělal, co mohl. Udělal ze soulu cirkus. Letos vyrazil do vánočního zmatku se svátečním cédéčkem, které stojí za starou belu, snad s výjimkou Run Rudolph Run...

Mariah Carey: All I Want For Christmas Is You

Kdo by neměl rád All I Want For Christmas Is You? Je to ohrané, text: nic moc, hudba: tradiční pop, video: klasické vánoční klišé...ale...ale tenhle singl je prostě kult a jsem vždycky rád, když ho slyším. 

Svobodná Palestina? Ne dnes

Palestina je pozorovatelský stát OSN, už není jen palestinskou autonomií. Česko bylo mezi devíti zeměmi, které řekly, že Palestina státem nebude. Netanjahu už túruje letadlo, aby přiletěl osobně poděkovat Nečasovi za podporu. Nakonec ale spíš něž o právo jde o image. Když už se na nás celá Evropa (snad krom Británie) kouká skrz prsty, tak ještě přilijeme olej do ohně, ať se v Bruselu vztekají až na půdu. Palestina na to, aby byla samostatným státem, není připravená ani v nejmenším. Musí se postupovat pomalu, ale důsledně. Izraelci by rozhodně neměli promíjet Hamásu teroristické útoky, ale taky by si měli uvědomit, že se světu jeví jako ti silnější s profesionální armádou a navíc s atomovkou v záloze. Pak Arabové působí jako bezbranní chudáci, které někdo přes půl století permanentně šikanuje. A co si budeme povídat, pozdní podpora arabského jara nebyla zrovna strategická (jak asi teď USA vzpomínají na své milé vztahy s Mubárakem, když se jim v Káhiře rýsuje islamistická vláda), ale vypadala pěkně. teď jen doufat, že si arabská porevoluční (a radikální) generace nevzpomene, jak se západní politici s bývalými diktátory přátelili. Tlačit na pilu a chtít, aby byla Palestina suverénním státem, zní krásně, ale to je v tuto chvíli asi tak všechno.

Palestina by měla mít právo na sebeurčení, ale ne za cenu nestability regionu. Její uznání je de facto provokací a zkoušením, co všechno Izrael vydrží. Nutno říct, že vydržel hodně. Snad mu pohár trpělivosti nepřeteče v novou válku. A snad Palestinci pochopí, že odpalovat židovské jeepy není vůbec výhodné. 

Palestina by měla být samostatná, ale ne dnes. 

Matouš doporučuje: Filmy, které jsou lepší, než jejich knižní předloha

"No, znáš to, knížka je vždycky lepší." 

"Ne, neznám!"

Tuhle větu uslyšíte skoro vždycky. Najednou pak Češi vypadají jako ten nejsečtělejší národ planety. Vždycky jsem se snažil neselektovat knihy a pokoušel jsem se číst co možná nejvíce prací od co možná nejvíce autorů. Ovšem, přiznávám se, takové fantasy a sci-fi mě úspěšně míjí už od dětství. Často se pak dívám na filmové adaptace knih a někdy se najde skvělý snímek, který předčí svou předlohu. Pochopitelně přesilu pořád mají filmy, které jsou oproti svým knižním matkám horší - ono totiž do dvou hodin nenacpete třeba i jen tři sta stran, i kdybyste se rozkrájeli. Tak zůstaňte vcelku a dávejte šanci filmům, aby aspoň občas byly lepší než knihy. 

Návrat do Cold Mountain

Když jsem po nějakém maturitním plese dopadl na gauč a pustil televizi, aby mě uspala, zrovna v ní běžel film, který mě dokonale probudil - Návrat do Cold Mountain. Úžasný příběh vztahu dvou lidí v době války Jihu proti Severu. Nečekejte lacinou limonádičku o zamilované dcerušce plantážníka a nadrženém vojákovi. O slečnu a vojáka tu sice běží, ale romantika jde mnohdy stranou. 

Charles Frazier napsal Chladnou horu v devadesátých letech a roku '97 za ni dokonce dostal Americkou národní cenu za fikci, jenže (stále to svádím na pofidérně vypadající české vydání a překlad) kniha byla zkrátka nijaká. Asi jí chyběli Nicole Kidman, Renée Zellweger a Jude Law, kdoví...

Petrolejové lampy

Šíleně utahaná kniha a až moc klasicky psaná, i když vyšla ve čtyřicátých letech. Jaroslav Havlíček sice dokázal Štěpku psychologicky rozebrat na nejmenší součástky, ale trvalo mu to bezmála čtyři sta stran, Juraj Herz to stihl za hodinu a půl, navíc s dokonalou Ivou Janžurovou. Výsledek jasný. Byť Havlíček má určitě svoje literární hodnoty, v dnešní době je dokonale přežitý. 

Sex ve městě

Za prvé chci říct...ať si trhnou všichni křečovití nesnášeči seriálu. Za druhé chci říct...tenhle seriál je geniální produkt televizní zábavy a je to kult a já ho sledoval, no a co? O to víc jsem si ho oblíbil ve chvíli, kdy jsem otevřel jeho knižní předlohu. Buď Candace Bushnell píše neskutečně blbě, nebo se kniha nedá číst kvůli rychlému a neprofesionálním překladu...však ony to ty maminy, co si v deset večír pustí Sex ve městě a jsou happy, přečtou i tak. Seriál knihu předčil milionkrát. 

Ostře sledované vlaky

Hrabala jsem četl, když jsem to potřeboval ve škole, ale dobrovolně jsem jeho knihy neotvíral. Určitě psal skvěle, ale mě jeho styl psaní unavuje. Proto hodnotím filmové zpracování Ostře sledovaných vlaků velice vysoko. V knize jsem se ztrácel a víc mě zajímalo, jaké je venku počasí, než jak ten příběh dopadne. Film mě jednoduše bavil víc. 

Kuře na švestkách

Ne snad, že by kniha Marjane Satrapi byla špatná, jenže když jsem sledoval film, bylo téměř od začátku jasné, že film je tutově lepší. Film režírovala sama autorka, takže jen dostala svůj knižní námět do vizuální perfektnosti a bylo hotovo.

Fenomén Marjane Satrapi

Tlupa superhrdinů, nebo jedna černovlasá holka, která vzala v dětství roha z Íránu, s nímž zacloumala islámská revoluce? Pro mě docela jednoduché řešení...jedině Marjane Satrapi. Muslimka, jejíž rodina patřila k íránské vyšší třídě, měla všechno a pak neměla skorem nic. Satrapi toho za svůj život zažila hodně. Napsala o tom komiks, ze kterého se stal bestseller. Fenomén Persepolis zasáhl i Česko, včetně stejnojmenné filmové adaptace, a teď jde do kin snímek natočený podle dalšího komiksu spisovatelky - Kuře na Švestkách.

Teherán - Evropa (možná bez zpáteční letenky)

Satrapi prožila dětství v Teheránu, chodila do francouzské školy, žila evropským stylem, když v roce 79 přišla islámská revoluce a s ní "očista" státu od špatných západních vlivů a návrat k muslimských tradicím. O něco později vypukla válka mezi Íránem a Irákem. To byl konec a rodiče poslali Marjane na francouzské lyceum do Vídně. O tomhle (a mnohém dalším) se dočtete v debutové práci Satrapi, která vyšla ve čtyřech svazcích (v Česku ve dvou). Naivní kresba společně se zvěrstvy revoluce i života cizince v Evropě, jaký Satrapi zažívala, vytvořily kult.

Později autorka vydala komiksy Kuře na švestkách a Šitíčko, všechny ve francouzštině a všechny vydané ve Francii. Satrapi už natrvalo žije v Paříži. Nebyla to snad přehnaná potřeba prodat vlastní ego, když Satrapi psala Persepolis, spíš nutkání podat Evropě svědectví o Íránu očima Íránky, která si hlavu neobaluje šátkem.  Překvapivě Satrapi vytvořila de facto evropský pohled na problematiku íránské moderní historie.

Satrapiové jsou potomci původního královského rodu, který Íránu vládl před příchodem Američanů a Angličanů, kteří si z Persie udělali dojnou krávu. Satrapi vzpomíná na svého strýce, který se stal komunistou a později politickým vězněm. Satrapi nezajímá jen její minulost, zabývá se Íránem komplexně. Ne jinak tomu je v Kuřeti na švestkách.

Kuře na talíři i na plátně

Ovšem filmová verze Kuřete na švestkách je výrazně propracovanější a zajímavější než její předloha. Satrapi ji řežírovala (jako Persepolis) a detaily z knihy dostala do fáze dokonalosti. Navíc oproti debutovému filmu, který je animovaný a jedná se tak prakticky o rozpohybovaný komiks, je Kuře na švestkách z větší části hrané. Lavíruje mezi afektem, kýčem, nadsázkou, komedií, dramatem, lovestory a pohádkou. Tisíc a jedna noc pro dospělé.

Ukázka animované části filmu, kde je vidět typická naivistická kresba Satrapi

Hlavní postavou je světově uznávaný houslista Násir Ali (v knize hráč na tradiční íránský nástroj tar - podobný mandolíně, pro film patrně muselo dojít k jistému poevropštění námětu), jehož život jde do kytek ve chvíli, kdy mu jeho pedantská manželka nástroj zničí. Příběh ukazuje kontrasty mezi idealizovaným rodinným životem a touhou po vyšších cílech, než je plný talíř. Na druhou stranu bez toho plného talíře by ani tisíckrát talentovaný umělec nepřežil. tak kdo má pravdu? Praktická manželka, nebo snílkovský manžel? Násir Ali se po extempóre svojí ženy rozhodne zemřít. Film ukazuje sedm dní před koncem, na který Násir Ali úpěnlivě čeká. V těch poblouzněných dnech se míchá fantazie s představami a vzpomínkami, a zvláště jednou vzpomínkou, vzpomínkou na krásnou Irane, do které se Násir Ali kdysi zamiloval, a kterou si měl vzít, ne svou současnou ženu...

Jeden z nejlepších filmů, jaký jsem kdy viděl. V českých kinech je ode dneška. Neměli byste ho prošvihnout. 

Marjane Satrapi, nejvýznamnější práce: 

Persepolis: (2000 - 2003), česky 2006, film 2007 - nominace na Oscara za nejlepší animovaný film 2008
Ajdar: (2002), česky 2008
Šitíčko /Broderies/: (2003), česky 2008
Kuře na švestkách /Poulet aux prunes/: (2004), česky 2008, film 2011

Fenomén Madonna

Madonna není bohyně, ale královna určitě, o tom žádná. Kdykoli se dnes vysloví její jméno, tak člověk vidí jenom oči v sloup a nějaký super erudovaný názor typu "vždyť je to stará škatule." Je. Ale za svůj život dokázala tolik, co jen málokdo v celém showbusinessu. Její hudba stojí mnohdy za houby, když nepočítám její začátky v osmdesátkách, to je málem klasika jako Smetana. Ovšem Madonnu je potřeba brát komplexně jako hvězdu, pak se totiž každý musí plácnout do čela. Madonna nás tak trochu vodí za nos a my si to necháváme líbit a dobře nám tak. 

Když se Madonna před pár lety nechala přitlouct na kříž pokrytý flitry během svého koncertu, mohlo se katolické Polsko zvencnout a Vatikán na tom nebyl jinak. Madonna jen chytře zopakovala to, co se naučila už dávno. Šokujte zkoprnělé části společnosti a máte úspěch jasný. Vždyť už v osmdesátých letech na pozadí jejího videa k nesmrtelnému singlu Like A Prayer hořely tři kříže. Na podobné vlně se svezla Lady Gaga se svou otevřenou kampaní za rovnoprávnost sexuálních menšin, vyneslo jí to zrušený koncert v muslimské Indonésii a reklamu po celém světě.

Madonna není jen hudba, Madonna je hlavně obchodní značka. Je jedno, jak jalovou muziku bude dělat, pořád si v padesáti dokáže navléknout kostým á la domina a přitom do své propagace zakomponovat politiku (podpora Obamy) nebo lidsko-právní tahanice (duhové vlajky na vystoupení v Petrohradu). Kombinuje v sobě popkulturní oplzlost s vyššími cíli a to hnedtak nějaká osobnost nezvládá. Umí provokovat, což je taky kunšt. Chlípná Christina Aquilera moc nezabrala a lidi si z ní utahovali (proto asi děvenka pak šla za Lindou Perry, aby z ní tahle písničkářka udělala pořádnou zpěvačku a s Back to Basics se to - na chvíli - povedlo), Madonnina Erotica vstoupila do dějin, podobně tak Blonde Ambition Tour nebo Vogue.

A jako ve Vogue odkazuje na slavné hvězdy, které milujeme, dokáže se Madonna spojit s umělci, kteří jsou aktuální, a vstřebat z proudů v populární hudbě to nejlepší, aby vytvořila singl, desku, videoklip, který opět řekne: Madonna je tady a nebojí se konkurence plastikových holčiček za mikrofonem. Gimme All Your Luvin' je stupidní písnička, ale s Madonnou se v ní objeví Nicki Minaj a M.I.A. - populární to rapperky, jejichž hudba se málem nedá poslouchat, ale lidi je žerou. Madonna vyhrála; přitáhla k sobě alespoň kus fanoušků zmíněných interpretek. Stejný model použila v singlu Girl Gone Wilde, kam si přizvala ukrajinské Kazaky. No, pánové v kramflecích, to tu není poprvé, ale buďte si jistí, že jako nehorázná novinka to přijde alespoň půlce světa. Youtube video nedospělým divákům zakázal.

Ať si lidé protáčejí oči, když slyší její jméno, ono je to koneckonců něco, co chce. Antireklama je pořád reklama a mnohdy efektnější než ta prvoplánová. Madonnu de facto už roky propagují právě ti, kteří ji nemají v lásce, ať je to katolická církev (Madonna ji musí navíc určitě krkat tím, že tvrdí, jak moc je nábožensky založená), indonéští muslimové, nebo řadoví posluchači, kteří si myslí, že Madonna je už prostě stará. Že je fenoménem, který dokázal s Beatles a Michaelem Jacksonem prakticky nejvíc v populární hudbě, se jim zvrátit stejně nepodaří, leda tak tuhle tezi podpoří.

Landův proslov na Slavících

Když jsem si pouštěl záznam proslovu Daniela Landy, říkal jsem si: „A hergot, tohle je průšvih.“ Průšvih to byl. O hudebních (ne)kvalitách Landy nemá cenu mluvit, ale muzikant ve mně vzbudil otázku, kam kultura spěje? Jestliže by měla být obrazem a tahounem společnosti, pak tu něco smrdí. Vkus, který nastavují osobnosti, je vždycky výš než ten, jehož autorem jsou lidé. Tudíž: Propagujte béčkovou literaturu a můžete si být jistí, že čtenáři si nakonec vyberou knihu céčkovou. Stejné je to s hudbou. Landa nemluvil od věci, ale své názory vyjádřil příšerně a hlavně nekulturně. Neříkám, že by se do televize neměly dostat nadávky nebo naštvané názory, ale když je řeknete takhle, lidi si z toho vezmou akorát to, že joooo Landa se nebojí říct něco pořádně. No pořádně to neřekl, to ani náhodou. Nejlepší protest by byl, kdyby si pro cenu nepřišel a ne když něco zakdákal do mikrofonu, navíc s kšiltovkou na hlavě (a to prosím ve Státní opeře, o synáčkovi Lucie Bílé pomlčím, ten má na takový nevkus ve svém věku ještě nárok). Umění je urazit s grácií, ne prázdně nadávat. 

Matouš doporučuje: Indie-popové kapely

Mohou se z nich stát hvězdy, mohou taky natočit jedno cédéčko a pak si hodit nohy na stůl a svou kariéru za hlavu - indie-popové kapely. Hrají všeobecně stravitelný pop, ale trochu jinak, bez třpytek, bez velkých reflektorů, bez trailerů k videoklipům. Passion Pit začínali v baru, nedávno natočili jednu písničku do soundtracku k Tvájlájtu - docela velký skok, nemyslíte? (nebo taky průšvih, ta písnička stojí za houby a dokazuje, že indie (= nezávislá hudba) nemusí být vždycky indie).

Noisettes

Sice nevědí, jaký žánr se jim vlastně líbí, a hrají si, co je napadne, ale jejich nápady za poslech stojí. Poslední album je sice každý pes, jiná ves a najdete na něm všechno od holčičího popu šedesátých let, přes bluegrass až po aktuální electro, ale můžete to brát jako učebnici stylů druhé půlky minulého století, taky dobrá věc. 

Songy, které stojí za poslechnutí: 

Ragtop Car - jedna z nejlepších z aktuální desky Contact. 

Don't Give Up - trochu punku do toho popu, prosím pěkně.

Passion Pit

Srdcovka! Omlouvám se za patos, ale je to tak. Jejich druhé album nebylo horší než jejich debut, což se zas tak často nestává. Jestli je vám zima (a mně pekelná), tak si pusťte jejich desku Gosammer – letní, jásavě popová, ale rozhodně ne banální. 

Songy, které stojí za poslechnutí: 

Constant Conversations - R'n'B a electro? Jde to, věřte mi a věřte to hlavně Passion Pit. 

Better Things - electropop, kterému pasuje přídavné jméno "božský"

Let Your Love Grow Tall - slaďárna; ale neříkejte, že občas nějakou nepotřebujete, to byste lhali. 

Friendly Fires

S výběrem Friendly Fires se nespálíte. Neškatulkují se do jednoho žánru a chytají se současných trendů a dobře vědí, že základ v klasickém popu a rocku je obrovská výhoda. We're gonna live in Paris I promise! a vy víte, že to frontman myslí vážně, jsou k posluchačům féroví, ale styl mají taky. Co chcete víc?

Songy, které stojí za poslechnutí:

Hurting - electro a košile s kopulujícími zebrami!

Paris - We're gonna live in Paris I promise!

Cider Sky

Je to mimořádně laciný pop, jehož hlavní tezí se stává – zamilovali jsme se – bingo, nic hlubšího na světě totiž není. Cider Sky to vychází. Nemusíte vždycky filozofovat, abyste dosáhli úspěchu. Téhle losangelské kapele se daří zahrát a zazpívat pop, který neuráží svou primitivností (jako se to daří třeba Britney Spears - člověk má pocit, že ho fackuje svou naivitou), přitom je jednoduchý.

Songy, které stojí za poslechnutí:

Fall - We Are In Love v trochu jiném kabátě, trochu míň optimistická. 

San Cisco

Něco jako když si založíte v prádelně vaší matinky kapelu a vaše tvorba se nějak dostane na net a nějak se dostane do empétrojek lidí kolem celého světa. Takoví jsou San Cisco, skoro byste si s nimi chtěli sednout na zahrádku u hospody a dát si pivo. Díru do světa asi neudělají, ale aspoň mohou mít dobrý pocit z pěkně odvedené práce na popmusic.

Songy, které stojí za poslechnutí: 

Golden Revolver - příjemný pop říznutým electrem a folkem 

Cansei de ser sexy

Latinskoamerický prales electra a indie-popu. Brazilští      Cansei de ser sexy, jejichž jméno parafrázuje výrok dračice Beyoncé, která prohlásila, že je už unavená z toho být sexy, zní spíš evropsky. Zpívají anglicky a mohli by jít do souboje i s ostřílenými elektrikáři z Británie.

Songy, které stojí za poslechnutí:

Let's Make Love - Nenechte se prosit, Cansei de ser sexy se neodmítají! 

Metronomy

Sofistikovaní, stejně tak střelení. S Metronomy sázíte na jistotu, jelikož se nebojí baladických skladeb a ani jásavého popíku. Jsou zajímaví i vzhledově, ostatně, kolikrát potkáte v jedné kapele černocha, zrzku a cápka, co má na hlavě květák?  Metronomy jsou docela dobří a jdou nahoru. Začněte je poslouchat, než je bude mít v přehrávači každý, abyste pak mohli říkat: "Hele, vole, ale já je znal, než vyprodali ten koncert v Outůčku za dvě hodiny!" 

Songy, které stojí za poslechnutí: 

A Thing For Me - dokonalý videoklip! 

Everything Goes My Way - Trálalalá, tahle je opravdu skvělá

Tohle je samozřejmě jen špička ledovce, která se houpe nad hladinou - jsem si jistý, že v suterénech rodinných domů na předměstích velkých sídel právě píší písničky desítky kapel, které jednou dají světu najevo, že je baví hrát, a bude to jedině dobře. 

Matouš peče quiche

Někomu možná přijde quiche jako taková bachratější pizza, vůbec to není pravda. Do quiche se můžete parádně zamilovat a to až tak, že vás ten nehynoucí cit donutí k tomu, abyste otevřeli troubu a jeden (a pak dalších tisíc) si upekli!

S quichem jsem se setkal poprvé ve Standard café v Praze a od té doby se často koukám, jestli kavárny quiche mají. Je to kus těsta a na něm cokoli zalitého do směsi z vajíček, smetany a sýru. Prostě láska na první pohled.

Ještě jsem nevypiloval dokonalý recept na quiche, ale snažím se. Na těsto potřebujeme 250 gramů hladké mouky, samozřejmě záleží na velikosti formy nebo plechu (ale quiche vypadá skvěle kulatý, takže ho nepečte jako buchtu), pak trochu vlažné vody, špetku soli a 50 – 60 gramů másla (dával jsem méně, ale pak se těsto špatně zpracovává). Máslo je dobré nakrájet a nechat změknout a výsledné těsto (pozor, zpracovává se dost ztuha) přes noc odležet. Sice nechápu proč, asi pro dobrý pocit, ale dělám to, aspoň se na quiche budete víc těšit, když na něj budete muset čekat. Listové těsto, které je takovým zjednodušením, nepoužívám – nechutná mi, přijde mi, že nechává divnou chuť na jazyku, když sousto spolknu, ale ve štrúdlu mi nevadí, jen u slaných jídel.

Jako náplň lze použít téměř cokoli. Špenátový quiche je klasika (špenát, slanina, sýr), ale chutnal mi i zeleninový (prostě tam vysypete mraženou zeleninu), dobré je i lehce si osmažit cibuli, dodá tomu lepší chuť. Takže, když si připravíte, co chcete v quichi mít (slaninu je taky dobré dát nejdřív na chvíli na pánev), smícháte si smetanu na šlehání s třemi vajíčky a trochou koření, ideálně nějaké méně aromatické, žádné ty směsi typu posypteamátehotovo. Všechno to v hrnku promíchejte.

Těsto si vyválejte a dejte ho do formy, kterou si předtím vysypete trochou mouky. Udělejte tak centimetr a půl až dva centimetry vysoké okraje. Pozor není nic horšího než vysoké těsto, takže, pokud nebude zrovna průhledné, vůbec to nevadí. Dovnitř dávejte ve vrstvách náplň, sýr nakrájený na kostičky (ten v quichi být musí, aspoň v mém určitě) a směs vajíček a smetany. Nenaházejte to tam a nezalijte to smetanou, to by nedopadlo nejlíp.

Pečte tak 40 minut na 200 stupňů v horkovzdušné troubě (jiné trouby neznám, pardón). A pak se do quiche zamilujte! Dá se jíst ke snídani, obědu, k večeři, prostě pořád, a nemusí se ani ohřívat, aby byl dobrý.

P. S.: Verze se žampiony je sice dobrá, ale chytá odpornou šedivou skládkovou barvu; nedoporučuji, pakliže vám jde i o to, jak jídlo vypadá.  

Jedno meruňkové cappuccino, prosím

Projděte se někdy nějakým městem, čím okresnější tím lepší. Jestli vám někdo někdy bude ještě tvrdit, že Češi jsou ekonomicky v háji, podívejte se na domy kolem sebe. Lidi, kteří si upgradují dům novou fasádou a plastovými okny, na tom zle nebudou. A že se takových inovátorů rojí každý rok tisíce. Což o to, ať si opravují, ale ať respektují původní tvář prostředí, ve kterém žijí. V případě Čechů požadavek málem nesplnitelný.

Když už si dělám novou fasádu, tak to přece nenatřu na šedivou, jsem snad blázen? Milý pane staviteli, nejste, pokud původní barva taková byla. Rozhodně lepší, než když vymódíte svou ulici jasně oranžovou fasádou, odignorujete původní římsy, které zaplácnete polystyrenem, a změníte styl oken. Na plastová okna a prasárny v architektuře obecně budu nadávat jindy, teď mě zajímají barvy.

No, není tohle přímo úžasná kapučínová barva? No, není. Viděli jste někdy cappuccino? Má tu nejuniverzálnější hnědou barvu, jakou káva může mít. Tak snad nemusíme urážet cappuccino tím, že po něm pojmenujeme vyblitý odstín hnědé, který se stal tak populárním. Ostatně zdá se, že hnědá a oranžová hrají prim v současném stavitelství. Ta druhá bude patrně ovlivněna politickými preferencemi, ta první oblíbeným českým klišé: „Já bych bez toho kafe prostě nevydržel(a).“ 

A i jinde se člověk musí divit nad tím, s jakou barvou se může dostat do styku. Otevřeli jste někdy takový ten zásilkový katalog s nemastným neslaným oblečením, který mají v oblibě dámy pětapadesát plus? Já jsem měl možnost do něj nahlédnout při jedné z cest vlakem. Oběma dámám v coupé vydrželo celou hodinu jedno jediné téma...nebude mi tahle halenka malinové barvy ve velikosti 56 malá? Ano, malinová barva je ještě v pořádku, ale meruňková ( v jakém stádiu zralosti?), čokoládová (mléčná, bílá, s oříšky, tmavá atakdále?) nebo pistáciová (solená nebo čerstvá...ať hodí kamenem, kdo kdy viděl čerstvou pistácii) mě dostávají. Pak předpokládám, že ženy lehčích mravů budou preferovat barvy typu broskvičková nebo buchtová, že mechanici budou natírat na barvu autovou (ta je vždycky pěkně zaflákaná), že prodavačky budou lidem nabízet trika v barvě trikové (ta jde ke každému typu postavy).

Jednou jsem zapnul televizi a tam jistá redaktorka magazínu pro dámy tvrdila, že jejich čtenářka musí mít chuť obálku časopisu olíznout. Fajn, takže za chvíli budeme potkávat na chodnících lidi, kteří si půjdou dát hrnek cappuccina k sousedovi a on jim bude chodit na švestičky, jelikož si natřeli barák na fialovo?

Vrcholem všeho je šmoulí zmrzlina, ale tak hnusně modrou barvu asi jinak pojmenovat nešlo.

Mějte se sluníčkově.  

Hlavně, že v tom máme jasno a víme, co je co. 

http://www.barvy.cz/poradna/144p-merunkova-barva/2t

Matouš doporučuje: Artové filmy

Mají punc high society, stejně tak pachuť tvídového intelektuálství. Artové filmy. Stěží se dostanou do českých kin a na festivalech je zpravidla prošvihnete. Jste-li náročným divákem (co to ksakru znamená?), budete je zbožňovat, i když budou stát za houby. Naopak nemáte-li chuť u filmu přemýšlet, tak si pusťte Novu. Artové filmy jsou otloukánky v kinematografii. Zpravidla nevydělají ani korunu, velká studia do nich stěží investují a lidi se na ně nekoukají. Tak proč vznikají? Věřím, že film je taky umění. Nejde mi o nejvyhrocenější scény ve spektáklech s Nicolasem Cagem, jde mi o příběh a zpracování. Takže jsem si nenápadně začal pouštět nezávislé a artové filmy. Znalcem nejsem ani náhodou, ale, pardón, Lovci pokladů mi fakt nestačí.  

Romantika, kolem které Rosamund Pilcher neproletěla ani vesmírnou lodí

Mám rád dramata (ta filmová, míň ta svá). Když se k dramatu přidá lovestory, je to film, který mě patrně udrží u obrazovky. Tady je pár tipů na snímky, kterým na nosech sedí růžové brýle:

Les Chansons d'amour

Muzikál, ale nebojte se, žádná Absolonová v egyptské garderóbě vás nečeká. Písně o lásce (až budete nadšeně někomu vyprávět o tomhle filmu, použijte prosím jeho originální verzi, nejen že budete vypadat vzdělaně, ale taky se nedočkáte pohledu „co za s****u jsi to zase viděl?“) jsou totiž filmem, který má francouzský esprit, zápletku, styl. Má hodně co říct a není to nuda. Christophe Honoré je jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. A v českých kinech to samozřejmě nebylo.  

"Miluj mě méně, ale miluj mě dlouho"

Neklid

Na tenhle doják nepotřebujete ani krabici kapesníčků. Neklid je sice ždímačka emocí, ale nakonec zjistíte, že hrdinové dosáhli svého štěstí. Byť od hvězdného Guse Van Santa, o česká kina film nezavadil. 

Les Amours imaginaires

Neskutečně přehnaný, přeplácaný, kýčovitý, střelený film s klasickou zápletkou: Dva milují jednoho a ti dva jsou nejlepší přátelé. Kanadskému režisérovi a zároveň představiteli jedné z hlavních postav Xavierovi Dolanovi bylo v době, kdy to natočil 21 let. Takže mám k němu respekt a tak přemýšlím, z kterého nástupiště mi ujel vlak...Dolanův debut Zabil jsem svou matku je až moc ukřičený, ale zase míň ukecaný. Žehnejte Aerofilms, že do Čech přiváží takové filmy! 

Mé jméno je láska

Tilda Swinton je krásná (a né že né). Tenhle italský film s britskou herečkou je tichý, o to víc k vám promluví svou výtvarnou stránkou. A obsahuje asi nejlépe natočenou milostnou scénu, kterou jsem kdy viděl. Do českých kin se snímek nedostal.   

Moje borůvkové noci 

Norah Jones je sice hudebnice (a ksakru skvělá), ale i herečka. A sluší jí, i když je ušmudlaná od borůvkového koláče. Norah Jones, Jude Law, Rachel Weisz a máte film, který stojí za to vidět. I když, připouštím, jeho příběh drhne. Ale tenhle snímek se nesleduje kvůli ději, na něj se člověk dívá, kvůli Norah v americké kavárně nad ránem... V českých kinech film před pár lety byl.

Jednu artovou fantazmagorii

Lůno

Co když člověka naklonujete jako ovci? No bude z toho asi průšvih. Eva Green se objevila v dramatu, který zavání sci-fi a kape z něj existencionalismus. Jak moc musíte být sobcem, abyste si aspoň mysleli, že váš život za něco stojí? Zeptejte se tohohle filmu. Bylo v české distribuci

Jeden queer film

Víkend

Dva lidé, co se potkali, asi se do sebe zamilovali, ovšem, jak to tak bývá, jeden se zamiloval víc. V tomhle snímku jde o dva muže a jeden víkend, který spolu prožijí. Z filmů s queer tematikou, které se ke mně dostaly, jednoznačně nejlepší. Uvedeno minulý rok na Mezipatrech

"Are you happy?"

"I'm absolutely fine."

A co ne?!!!  

Juno

Kolem filmu byl nesnesitelný randál a dokonce se o něm zmínil i můj milovaný sitcom Big Bang Theory. Juno nepřináší žádné objevné zpracování nebo příběh. Snímek je od začátku do konce vystavěný na roztomilém ksichtíčku Ellen Page. Jediné, co mě na něm bavilo, byl soundtrack.  

Primark: konzumní absolutno

Během výletu do Berlína jsem pochopitelně jakožto příslušník výchoďáckého národa navštívil několik obchodů s plnými výlohami a usměvavými prodavačkami (zvláště to druhé je v Česku pořád téměř nedosažitelné). Jedním z nich byl i Primark. Nejen, že jsem v něm málem ztratil svojí botu, když jsem si zkoušel botu jinou (nějaký vtipálek ji kopnul k vedlejšímu regálu a já chvilku obíhal police s jednou nohou jen v ponožce), ale zažil jsem i kulturní šok, ne nepodobný tomu, jaký zažívají Japonci, když pozorují smrkající Evropany.

V Primarku si vezmete docela velkorysý košík (spíš koš) a vyrazíte mezi regály, kde najdete všechno od ponožek přes vánoční ozdoby až po kabáty. Následně jdete s košíkem ke kabinkám. Samozřejmě do něj naházíte cokoliv, jelikož si říkáte, že to pak dáte nějaké té slečně, která po vás hodí uniformní úsměv, a ona to uklidí. Takže těsně u pultu před kabinkami, k němuž se táhne tak půlkilometrová fronta, zjistíte, že si můžete vyzkoušet jen osm kusů věcí. Takže vám další slečna z košíku odebere osm kusů a další slečna ten košík odnese kamsi dozadu. Mezitím slečna u pultu (už je jich nějak moc, žejo?) podá další slečně kartu, která vypadá jako od počítacího stroje z padesátých let. Na kartě je číslo kabinky, kam půjdete, a zároveň se na ni přes takové udělátko ve zdi, kam se na moment strčí, uloží, kolik věcí si s sebou do kabinky berete. Myslím, že by byl Orwell nadšen.

V pořadí již čtvrtá slečna (pokud se nemýlím) vás odvede labyrintem chodbiček k vaší kabince. Tam jen dopadnete na stoličku a civíte na sebe do zrcadla. Totálně zmožení, vyčerpaní, dehydratovaní, s osmi kusy oblečení. Když si vyzkoušíte všechny ty kalhoty, košile, svetry, trika, vyjdete ven, nesete si s sebou čipovou kartu, kterou vám předtím velkoryse strčili do dlaní. Dojdete zpátky k pultíku u vstupu do kabinkové části prodejny. Tam vám slečna, na kterou si matně vzpomínáte, zkontroluje, kolik toho vracíte a vynuluje údaje z karty. Přenecháte jí věci, které vám neseděly, a dostanete zpět svůj košík, do nějž si uložíte vaše vyvolené kusy oblečení.

Pokladny využívají milý systém podobný tomu v bankách. Jen si neberete čísla, ale stojíte frontu a zřízenec, který vypadá, že vám každou chvíli jednu vrazí, vám oznámí číslo pokladny, na kterou máte jít platit. Všechno dostanete do obrovské papírové tašky (v Primarku se nevyplatí dělat nákupy typu jedno triko a dvoje ponožky) a prodavačka za kasou už vyhlíží dalšího zákazníka.

Primark mě překvapil, lehce vyděsil, dost vyčerpal, fascinoval a zařídil jednu brašnu za čtrnáct eur a jednu šálu za eur pět. Zcela podprůměrný nákup...už teď si říkám...měls tam utratit víc, Matouši, tolik energie to sežralo a ty si neseš domů tak nicotný nákup, když se jiným zákazníkům hned za východem trhaly tašky pod tíhou šatstva? No, co se dá dělat, Primark do Čech ještě nedorazil...možná by jeho irské majitele čeští „lovu zdar“ nadšenci, roztrhali vděkem na kusy.  

Mladá paní, kupte si omlazovací krém

Šplhal jsem se do kopce k autobusové zastávce, když jsem zaslechl hlas kluka, který prodával plyšáky – zisky na charitu, lapač prachu domů. Zastavil postarší dámu (tak kolem optimistických sedmdesáti) a povídá jí: „Mladá pani, nechtěla byste...“ Nutno říct, že mladá paní nechtěla, sklopila zrak a pokračovala dál. Uvědomil jsem si (a nebylo na to potřeba moc energie), že ona dáma rozhodně mladá nebyla. Na jejím místě bych se asi parádně naštval, že si ze mě lidi dělají dobrý den.

Kde se asi oslovení mladá paní vzalo? Je jistě skvělé být mladý (jéje a jak!), ale koneckonců i tak báječné přídavné jméno má své limity. Že je člověk mladý tak, jak se mladý cítí být? Ale jděte. Pokud ovšem nepočítáme to, jak lidé začnou dětinštět.

Denně potkávám lidi, kteří sedí za pultem v supermarketech nebo obchodech a mladá paní je pro ně každá. Je to nejpříšernější oslovení, ale pro lidi se stalo stejně neutrální jako na shledanou (které říkáme, i když bychom řvali, že toho člověka nechceme už nikdy vidět). Ovšem alternativa neexistuje. Můžete s dotyčnými ženami mluvit, ale bez oslovení. Nevšiml jsem si nějaké náhražky mladé paní...krásná paní (feministky na vás, drzouni), milá paní (to zní, jako byste si z ní utahovali), vážená paní (jste mi ukradená, ani nevíte jak)? Takže asi budeme muset ještě nějaký čas zůstat u mladé paní a doufat, že prodavačkám a lidem ve službách jednou dojde, jak pitomé oslovení to je. Zajímalo by mě, jak se právě teď má důchodkyně-mladá paní, která si plyšáka nekoupila. Možná právě googlí (nemějte předsudky, penzistky to umí) nějaký krém proti vráskám...

Regina Spektor a její elegantní kýč

Jedna z nejvýraznějších písničkářek současnosti - Regina Spektor - vydala nový videoklip k tklivé skladbě How. Autorka, které se během perestrojky podařilo dostat s rodiči ze Sovětského svazu do Spojených států, vydala letos své zatím poslední album What We Saw From the Cheap Seats. Silnou stránkou Spektor jsou propracované texty a melodie, které stojí na hraně baroque popu a pianového písničkářství. Zpěvačka vystoupila před dvěma lety na Colours of Ostrava (Prahu bohužel zatím ignoruje).

http://www.youtube.com/watch?v=7mBfW-CdgLE

Proč číst Michaela Cunninghama (bez otazníku)

Má Pulitzera, je jedním z nejvýznamnějších spisovatelů současnosti, jeho novela Hodiny skončila i na plátnech kin. Michael Cunningham píše knihy, které se dají číst ve vlaku, a stejně tak se nad nimi dá přemýšlet. Kdo ze současných autorů dosáhl takového kompromisu?

Michael Cunningham nepoučuje, nemoralizuje (ostatně jeho postavy k tomu moc příležitostí nedávají), nefilozofuje. A to je velké plus. Jde po příběhu, ale nenásilně. Nepointuje, nedělá zbytečné zápletky. Vypráví a to mu jde ksakru dobře. Milovníci fantasy, sci-fi nebo experimentu si na své rozhodně nepřijdou. Cunnigham je těžký realista, byť se v jeho realitě prolíná skutečnost s iluzemi, představami a vzpomínkami.

Cunningham rád navazuje na slavné autory minulosti. Příběh Hodin vystavěl na knize Virginie Woolf (která je jednou ze tří hlavních postav Hodin) Paní Dallowayová. Fiktivní postava (údajné alter ego Woolf) paní Dallowayové spojuje tři hrdinky Hodin. Jedna (Virginia) její příběh píše, druhá (Laura) ho čte a touží po něm a konečně třetí (Clarissa) žije příběh paní Dallowayové. Hodiny jsou asi nejlepší knihou, kterou jsem kdy četl. Dokonale poskládaný obraz společnosti v průběhu dvacátého století a skvěle vyhrocené situace a popsané emoce.

I nejnovější kniha Za soumraku se inspirovala historií. Za soumraku prakticky zpracovává téma Smrti v Benátkách. Když jsem Smrt v Benátkách otevřel (a s ohromným sebepřemáháním dočetl), musím říct, že Cunningham dal Mannově tématu možnost stát se. To, jak Cunningham popisuje realitu, je přitažlivé, hrozivé, občas skandální. Když čtu fantasy, je mi nad slunce jasné, že draka nepotkám, že Sauron mi hlavu taky neusekne. Když čtu Cunninghama, mám pocit, že něco z jeho knih by se mi nakrásně mohlo přihodit (a přitom to nejsou utahaná dramata o tom, jak člověka vytáčí práce nebo škola).

Cunningham ve svých pracích zobrazuje málem fantaskní realitu. Koneckonců komu by se podařilo sehnat si dům u bájného Woodstocku, jako se to podařilo třem hlavním postavám spisovatelovy průlomové knihy Domov na konci světa? Ta je ostatně zajímavým románem, který popisuje Ameriku od divokých šedesátých let až po vystřízlivění v osmdesátých letech, kdy se hrdinové Domova na konci světa probouzejí do zodpovědnosti a strachu z AIDS, přitom se nechtějí vzdát svých ideálů. Cunninghamovi obecně záleží na pocitech svých hrdinů, proto nechává Lauru z Hodin, aby hodila za hlavu všechny hodnoty svého okolí, a proto nechává Petera z knihy Za soumraku ve skličující životní nejistotě. Jen ať si čtenář užije a vyžere všechny deprese nebo naopak štěstí fiktivních (ale hergot realistických) postav.  

Le Corbusier: Na beton jeden z nejlepších

Úplně jasně si vzpomínám, jak jsem šplhal do strmého kopce kolem obchodu se suvenýry, kde postarší Francouzka neuměla ani slovo anglicky (i tak jsme se domluvili, na tohle jsou Francouzi přeborníci, vždycky se s vámi nějak domluví). Kaple v Ronchamp má hrbolatou omítku a její střecha připomíná spodek lodi, která se zastavila o tu hromadu betonu, jakou ronchampská kaple je. Pamatuji si, že jsem se na svatostánek díval a říkal jsem si, že to zase takový zázrak není. Vevnitř byla šílená tma, světlo do interiéru dopadalo nepravidelnými okny, které připomínaly střílny, přes barevná skla. Jen věží, která se podobala komínu, přicházela dovnitř jasná bílá zář.

Tohle je jedna z nejvýznamnějších staveb dvacátého století? Je. To jsem si uvědomil až o něco později. Le Corbusier, autor kaple v Ronchamp, byl geniální. Stavěl z betonu, ze stejného materiálu, jaký nám i dnes straší skoro na každém předměstí. Když byla nedávno znovuobjevena jeho sportovní hala v Bagdádu, stala se z celé záležitosti senzace. Le Corbusierovi by 6. října bylo 125 let.

Proti venkovnímu oltáři (Je libo open air mši? Bez problému) stojí pyramida docela připomínající ty aztécké. Její význam jsem nezjistil, ale každopádně tam vypadá moc hezky a je z ní krásný výhled na kapli. U cesty na druhé straně kostela zase stojí konstrukce se zvony, ne nepodobná těm asijským. Kaple v Ronchamp je něčím šíleně přitažlivá, i když krásy moc nepobrala (podobně to mám se žižkovskou věží, nebo Tildou Swinton). Ještě jsem si kapli prohlížel, nakonec na mě začínala působit, svojí robustností, kterou láme elegance střechy, jež vypadá sice těžkopádně, ale její tvar a barva ji jakoby vyděluje z celku stavby a dodává jí tím lehkost. Tak jsem tam stál a najednou někdo zařval: „Matouši!“ Šíleně jsem se lekl. To bych nečekal (Matthieu možná, ale Matouše ne). O pár metrů dál stála skupina českých studentů. Nevím, jestli jejich Matouše ten výlet nebavil, ale mě nakonec bavil hodně.  

Obhajoba a plísnění hipsterů

Na facebookové stránce pojmenované jednoduše Hipster se mi podařilo nalézt fotku holky v nedioptrických brýlích s černými obroučkami (ne že bych takové neměl, ale to se psal rok 2010, když jsem je kupoval, a měl jsem je na sobě tak dvakrát), kterak se fotí před zrcadlem. Zkáza byla završena popiskem Jsem hipster, doplněným o neodolatelný hvězdičkový smajlík. Tak přesně tohle je důvod, za který by si hipsteři zasloužili, aby je svět nenáviděl. Ovšem ona slečna hipsterem byla asi tak jako Gottwald agrárníkem. Ze slova hipster se stala nadávka. Podobně tomu bylo s pojmem emo, které blahé paměti opanovalo planetu kolem roku 2006. Svět potřebuje určitou skupinu lidí, kterou může nesnášet jen proto, že je. Ať už to jsou máničky, emaři nebo hipsteři.

Hipsteři jsou cool 

Pochybuji, že by se můj životní styl nějak výrazně měnil, zůstává vesměs stejný, jaký byl před rokem nebo dvěma. Koukám na podobné žánry filmů, poslouchám podobnou hudbu, chodím na kafe do podobných kaváren, jím v podobných podnicích, zúčastňuji se podobných kulturních akcí. Je tu jen jeden zásadní rozdíl. Tehdy by o mně nikdo neprohlásil, že jsem hipster, teď se s tím setkávám poměrně často. Ne, že by to slovo tehdy neexistovalo, ale každý si ho spíše spojil s beatnickými hipstery. Ti současní jsou někde jinde a ti pravověrní rozhodně nebudou rádi, když o nich prohlásíte, že hipsteři jsou. Základem hipsterství je originalita, novost, touha po neobjeveném. Pojem hipster je už tak provařený médii, že by si o něj pravý hipster ani kolo neopřel. Tudíž, když o mně někdo prohlásí, že jsem jasný hipster, mohu se jen lehce usmát. Ať si myslí, co chce. Hipsterství se mi rozhodně líbilo a asi spadám do kritérií, když mi nestačí menu českých rádií (která jsou podělaná až za ušima na to, aby nasadila do vysílání něco zajímavého), když chodím na výstavy a když se koukám na filmy, které nenatočili u Warnera nebo v MGM. Teď už jsem ovšem hipsterstvím otrávený. Je všude. Hipsterství se dostalo do toho, proti čemu celou dobu stálo. Mainstream. Ironie a možná výsměch osudu hipsterům, kteří byli tak nafoukaní, aby opovrhovali středním proudem. Hipsteři jsou najednou na stejné úrovni popularity jako hopeři, přesto účast na letošním ročníku vyloženě hipsterského festivalu Creepy Teepee byla nevalná.

Upřímně, neznám osobně lidi, kteří by o sobě prohlašovali, že jsou hipsteři, ale většina z nich by seděla do podmínek na zaškatulkování. Opovažte se vzít si o něco užší jeansy, svetr ze sekáče a oxfordky; máte obvinění z hipsterství na stole. Podobně „jasná“ byla proužkovaná mikina před pěti šesti lety.

Hipsterská hudba a všechno kolem toho

Hipsterství dřív bylo v undergroundu, ostatně který směr nebyl? I pop začínal na začátku šedesátých let bez vyprodaných hal a trailerů k videoklipům. V druhé půlce šedesátek Janis Joplin startovala opravdovou kariéru na pop festivalu v Monterey, který by se jen těžko dal srovnávat s Glastonbury nebo Coachellou. Dnes původně „hipsterská“ kapela Two Door Cinema Club šroubuje svou popularitu do závratných výšin a vyprodává koncerty, přitom hraje indie rock, který je hudební vlajkovou lodí hipsterů. Podobně jsou na tom kapely jako Passion Pit, Florence + the Machine, Foster the People nebo Friendly Fires.

Životní styly zpravidla vycházejí z hudby. Když bude stoupat popularita takzvaných hipsterských hudebníků, půjde nahoru i popularita hipsterství a s tím se svezou obchody s oblečením a spotřebním zbožím. Zatímco ale jiné směry od počátku nepopíraly mainstream, hipsterství se dostává do patové situace. Můžete si koupit rádoby ošoupanou brašnu za dva litry, nebo ji můžete vyhrabat ve skříni vašeho dědy. Budou vypadat asi dost podobně, ale budou se lišit v jednom: Ta z obchodu bude jen koupená věc, ta druhá bude mít aspoň minimální příběh (který si nebudete muset vymýšlet). Podobně se dají vyhrabat kravaty, pásky a šály. Stejně jako na youtube můžete ulovit kapelu, jejíž nejsledovanější video má sotva tisícovku zhlédnutí.

Tady je základní rozdíl. Mít vztah k něčemu a hledat něco nového. Jestli si někdo pustí pár indie kapel a prohlásí se za hipstera, tak je to stejné, jako by si člověk zmaloval ksicht a prohlásil se za metalistu. Nedioptrické ray-bany už objevily miliony lidí, je mi líto.

PS: Útěchou všem hipsterům (ať už těm hraným, nebo těm pravověrným) může být, že Google chrome červeně podtrhává slovo "hipster" jako chybné. 

Konec, pane Joch, z toho se nestřílí!

Ve své funkci premiérova poradce pro lidská práva skončil Roman Joch. Nedobrovolně. Nečas se za poslední rok obdivuhodně houževnatě proměnil v Klausova přisluhovače. Jeho památný projev v Brně a zavedení nového -ismu (až se divím, že se Jeho Výsost neurazila, že jí premiér leze do akademického zelí) byly srovnatelné se švestičkami z mojí zahrádky. Padák (asi ne zrovna zlatý) pro Romana Jocha je pak téměř ukázkovou scénkou z knihy pro kluky kolem deseti let – tváří se jako dobrá parta, ale někde něco smrdí. A jelikož ryba smrdí od hlavy, na Hradě se už nedá dýchat a ve Strakově akademii by se mělo pořádně vyvětrat. Jochova nevybíravá slova jsou ovšem opravdu moc, zvlášť na člověka v takové funkci. Nemá cenu řešit, jak Klaus reagoval na incident s kuličkovkou, ostatně kdo by neměl nahnáno? Jasné je jedno, střelec neměl střílet, a Klaus se neměl tvářit jako raněná laň. Humbuk je potřeba dělat kolem Jochova velkolepého finále u vlády jako takového. Byť je mi pan bývalý poradce nepříjemný, nelze mu upřít, že má odvahu vyjadřovat se, a to se cení, zvlášť, když vyvěsí na svůj blog tak úderný text. Vyjádřit se o prezidentovi jako o bábě a naznačovat jeho zbabělost není ale šťastné za žádných okolností. Kdyby střelec mířil o něco víš, už by Klaus mohl připomínat pirátského kapitána. Ostatně kuličkovka pořád vypadá jako pistole a útočník by měl jít aspoň na chvíli sedět. Když se na Hradě nenápadně naznačovalo, že gayové jsou úchylové, tak se nikomu nic nestalo, teď, když někdo konečně řekne, jak to vlastně s Klausem a jeho vřelým vztahem k širé ruské náruči je, tak hned skončí? Že si náš pan prezident oblíbil Rusko, to nelze vyvrátit, že Rusko má k demokracii (o níž nám prezident permanentně básní) pěkně daleko, to se dá popřít ještě obtížněji. Aneb všichni víme, že Klaus je kremlofil, ale nahlas se to říkat nemá? To je asi součást české nátury – mysli si, co chceš, ale nemel o tom. Nuže, pan Joch si teď parádně namlel.

Moje bedýnka na tržišti

Vzhledem k tomu, že blog se může stát vaší osobní tribunou, rozhodl jsem se, že si také jeden pořídím. Nepotřebuji bedýnku a výrazný hlas, to se mi líbí, neboť křičet do davů není moje doména. Hodlám se zabývat věcmi, které mě zajímají, které mě žerou (flegmatik zrovna nejsem), které se dějí vedle a kolem mě. Za takové rozhodnutí také vděčím majiteli blogu http://radekblazek.blogspot.cz/  Radkovi, jehož články mě nenechávají v klidu prokrastinovat u internetu (a jehož byl nápad pojmenovat můj blog Evangelium podle Matouše). Jeho názory jsou zpravidla jinde než ty moje, i když se na lecčem shodneme. Takže se pouštím do blogování.