Matouš doporučuje: Artové filmy

Mají punc high society, stejně tak pachuť tvídového intelektuálství. Artové filmy. Stěží se dostanou do českých kin a na festivalech je zpravidla prošvihnete. Jste-li náročným divákem (co to ksakru znamená?), budete je zbožňovat, i když budou stát za houby. Naopak nemáte-li chuť u filmu přemýšlet, tak si pusťte Novu. Artové filmy jsou otloukánky v kinematografii. Zpravidla nevydělají ani korunu, velká studia do nich stěží investují a lidi se na ně nekoukají. Tak proč vznikají? Věřím, že film je taky umění. Nejde mi o nejvyhrocenější scény ve spektáklech s Nicolasem Cagem, jde mi o příběh a zpracování. Takže jsem si nenápadně začal pouštět nezávislé a artové filmy. Znalcem nejsem ani náhodou, ale, pardón, Lovci pokladů mi fakt nestačí.  

Romantika, kolem které Rosamund Pilcher neproletěla ani vesmírnou lodí

Mám rád dramata (ta filmová, míň ta svá). Když se k dramatu přidá lovestory, je to film, který mě patrně udrží u obrazovky. Tady je pár tipů na snímky, kterým na nosech sedí růžové brýle:

Les Chansons d'amour

Muzikál, ale nebojte se, žádná Absolonová v egyptské garderóbě vás nečeká. Písně o lásce (až budete nadšeně někomu vyprávět o tomhle filmu, použijte prosím jeho originální verzi, nejen že budete vypadat vzdělaně, ale taky se nedočkáte pohledu „co za s****u jsi to zase viděl?“) jsou totiž filmem, který má francouzský esprit, zápletku, styl. Má hodně co říct a není to nuda. Christophe Honoré je jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. A v českých kinech to samozřejmě nebylo.  

"Miluj mě méně, ale miluj mě dlouho"

Neklid

Na tenhle doják nepotřebujete ani krabici kapesníčků. Neklid je sice ždímačka emocí, ale nakonec zjistíte, že hrdinové dosáhli svého štěstí. Byť od hvězdného Guse Van Santa, o česká kina film nezavadil. 

Les Amours imaginaires

Neskutečně přehnaný, přeplácaný, kýčovitý, střelený film s klasickou zápletkou: Dva milují jednoho a ti dva jsou nejlepší přátelé. Kanadskému režisérovi a zároveň představiteli jedné z hlavních postav Xavierovi Dolanovi bylo v době, kdy to natočil 21 let. Takže mám k němu respekt a tak přemýšlím, z kterého nástupiště mi ujel vlak...Dolanův debut Zabil jsem svou matku je až moc ukřičený, ale zase míň ukecaný. Žehnejte Aerofilms, že do Čech přiváží takové filmy! 

Mé jméno je láska

Tilda Swinton je krásná (a né že né). Tenhle italský film s britskou herečkou je tichý, o to víc k vám promluví svou výtvarnou stránkou. A obsahuje asi nejlépe natočenou milostnou scénu, kterou jsem kdy viděl. Do českých kin se snímek nedostal.   

Moje borůvkové noci 

Norah Jones je sice hudebnice (a ksakru skvělá), ale i herečka. A sluší jí, i když je ušmudlaná od borůvkového koláče. Norah Jones, Jude Law, Rachel Weisz a máte film, který stojí za to vidět. I když, připouštím, jeho příběh drhne. Ale tenhle snímek se nesleduje kvůli ději, na něj se člověk dívá, kvůli Norah v americké kavárně nad ránem... V českých kinech film před pár lety byl.

Jednu artovou fantazmagorii

Lůno

Co když člověka naklonujete jako ovci? No bude z toho asi průšvih. Eva Green se objevila v dramatu, který zavání sci-fi a kape z něj existencionalismus. Jak moc musíte být sobcem, abyste si aspoň mysleli, že váš život za něco stojí? Zeptejte se tohohle filmu. Bylo v české distribuci

Jeden queer film

Víkend

Dva lidé, co se potkali, asi se do sebe zamilovali, ovšem, jak to tak bývá, jeden se zamiloval víc. V tomhle snímku jde o dva muže a jeden víkend, který spolu prožijí. Z filmů s queer tematikou, které se ke mně dostaly, jednoznačně nejlepší. Uvedeno minulý rok na Mezipatrech

"Are you happy?"

"I'm absolutely fine."

A co ne?!!!  

Juno

Kolem filmu byl nesnesitelný randál a dokonce se o něm zmínil i můj milovaný sitcom Big Bang Theory. Juno nepřináší žádné objevné zpracování nebo příběh. Snímek je od začátku do konce vystavěný na roztomilém ksichtíčku Ellen Page. Jediné, co mě na něm bavilo, byl soundtrack.  

Primark: konzumní absolutno

Během výletu do Berlína jsem pochopitelně jakožto příslušník výchoďáckého národa navštívil několik obchodů s plnými výlohami a usměvavými prodavačkami (zvláště to druhé je v Česku pořád téměř nedosažitelné). Jedním z nich byl i Primark. Nejen, že jsem v něm málem ztratil svojí botu, když jsem si zkoušel botu jinou (nějaký vtipálek ji kopnul k vedlejšímu regálu a já chvilku obíhal police s jednou nohou jen v ponožce), ale zažil jsem i kulturní šok, ne nepodobný tomu, jaký zažívají Japonci, když pozorují smrkající Evropany.

V Primarku si vezmete docela velkorysý košík (spíš koš) a vyrazíte mezi regály, kde najdete všechno od ponožek přes vánoční ozdoby až po kabáty. Následně jdete s košíkem ke kabinkám. Samozřejmě do něj naházíte cokoliv, jelikož si říkáte, že to pak dáte nějaké té slečně, která po vás hodí uniformní úsměv, a ona to uklidí. Takže těsně u pultu před kabinkami, k němuž se táhne tak půlkilometrová fronta, zjistíte, že si můžete vyzkoušet jen osm kusů věcí. Takže vám další slečna z košíku odebere osm kusů a další slečna ten košík odnese kamsi dozadu. Mezitím slečna u pultu (už je jich nějak moc, žejo?) podá další slečně kartu, která vypadá jako od počítacího stroje z padesátých let. Na kartě je číslo kabinky, kam půjdete, a zároveň se na ni přes takové udělátko ve zdi, kam se na moment strčí, uloží, kolik věcí si s sebou do kabinky berete. Myslím, že by byl Orwell nadšen.

V pořadí již čtvrtá slečna (pokud se nemýlím) vás odvede labyrintem chodbiček k vaší kabince. Tam jen dopadnete na stoličku a civíte na sebe do zrcadla. Totálně zmožení, vyčerpaní, dehydratovaní, s osmi kusy oblečení. Když si vyzkoušíte všechny ty kalhoty, košile, svetry, trika, vyjdete ven, nesete si s sebou čipovou kartu, kterou vám předtím velkoryse strčili do dlaní. Dojdete zpátky k pultíku u vstupu do kabinkové části prodejny. Tam vám slečna, na kterou si matně vzpomínáte, zkontroluje, kolik toho vracíte a vynuluje údaje z karty. Přenecháte jí věci, které vám neseděly, a dostanete zpět svůj košík, do nějž si uložíte vaše vyvolené kusy oblečení.

Pokladny využívají milý systém podobný tomu v bankách. Jen si neberete čísla, ale stojíte frontu a zřízenec, který vypadá, že vám každou chvíli jednu vrazí, vám oznámí číslo pokladny, na kterou máte jít platit. Všechno dostanete do obrovské papírové tašky (v Primarku se nevyplatí dělat nákupy typu jedno triko a dvoje ponožky) a prodavačka za kasou už vyhlíží dalšího zákazníka.

Primark mě překvapil, lehce vyděsil, dost vyčerpal, fascinoval a zařídil jednu brašnu za čtrnáct eur a jednu šálu za eur pět. Zcela podprůměrný nákup...už teď si říkám...měls tam utratit víc, Matouši, tolik energie to sežralo a ty si neseš domů tak nicotný nákup, když se jiným zákazníkům hned za východem trhaly tašky pod tíhou šatstva? No, co se dá dělat, Primark do Čech ještě nedorazil...možná by jeho irské majitele čeští „lovu zdar“ nadšenci, roztrhali vděkem na kusy.  

Mladá paní, kupte si omlazovací krém

Šplhal jsem se do kopce k autobusové zastávce, když jsem zaslechl hlas kluka, který prodával plyšáky – zisky na charitu, lapač prachu domů. Zastavil postarší dámu (tak kolem optimistických sedmdesáti) a povídá jí: „Mladá pani, nechtěla byste...“ Nutno říct, že mladá paní nechtěla, sklopila zrak a pokračovala dál. Uvědomil jsem si (a nebylo na to potřeba moc energie), že ona dáma rozhodně mladá nebyla. Na jejím místě bych se asi parádně naštval, že si ze mě lidi dělají dobrý den.

Kde se asi oslovení mladá paní vzalo? Je jistě skvělé být mladý (jéje a jak!), ale koneckonců i tak báječné přídavné jméno má své limity. Že je člověk mladý tak, jak se mladý cítí být? Ale jděte. Pokud ovšem nepočítáme to, jak lidé začnou dětinštět.

Denně potkávám lidi, kteří sedí za pultem v supermarketech nebo obchodech a mladá paní je pro ně každá. Je to nejpříšernější oslovení, ale pro lidi se stalo stejně neutrální jako na shledanou (které říkáme, i když bychom řvali, že toho člověka nechceme už nikdy vidět). Ovšem alternativa neexistuje. Můžete s dotyčnými ženami mluvit, ale bez oslovení. Nevšiml jsem si nějaké náhražky mladé paní...krásná paní (feministky na vás, drzouni), milá paní (to zní, jako byste si z ní utahovali), vážená paní (jste mi ukradená, ani nevíte jak)? Takže asi budeme muset ještě nějaký čas zůstat u mladé paní a doufat, že prodavačkám a lidem ve službách jednou dojde, jak pitomé oslovení to je. Zajímalo by mě, jak se právě teď má důchodkyně-mladá paní, která si plyšáka nekoupila. Možná právě googlí (nemějte předsudky, penzistky to umí) nějaký krém proti vráskám...

Regina Spektor a její elegantní kýč

Jedna z nejvýraznějších písničkářek současnosti - Regina Spektor - vydala nový videoklip k tklivé skladbě How. Autorka, které se během perestrojky podařilo dostat s rodiči ze Sovětského svazu do Spojených států, vydala letos své zatím poslední album What We Saw From the Cheap Seats. Silnou stránkou Spektor jsou propracované texty a melodie, které stojí na hraně baroque popu a pianového písničkářství. Zpěvačka vystoupila před dvěma lety na Colours of Ostrava (Prahu bohužel zatím ignoruje).

http://www.youtube.com/watch?v=7mBfW-CdgLE

Proč číst Michaela Cunninghama (bez otazníku)

Má Pulitzera, je jedním z nejvýznamnějších spisovatelů současnosti, jeho novela Hodiny skončila i na plátnech kin. Michael Cunningham píše knihy, které se dají číst ve vlaku, a stejně tak se nad nimi dá přemýšlet. Kdo ze současných autorů dosáhl takového kompromisu?

Michael Cunningham nepoučuje, nemoralizuje (ostatně jeho postavy k tomu moc příležitostí nedávají), nefilozofuje. A to je velké plus. Jde po příběhu, ale nenásilně. Nepointuje, nedělá zbytečné zápletky. Vypráví a to mu jde ksakru dobře. Milovníci fantasy, sci-fi nebo experimentu si na své rozhodně nepřijdou. Cunnigham je těžký realista, byť se v jeho realitě prolíná skutečnost s iluzemi, představami a vzpomínkami.

Cunningham rád navazuje na slavné autory minulosti. Příběh Hodin vystavěl na knize Virginie Woolf (která je jednou ze tří hlavních postav Hodin) Paní Dallowayová. Fiktivní postava (údajné alter ego Woolf) paní Dallowayové spojuje tři hrdinky Hodin. Jedna (Virginia) její příběh píše, druhá (Laura) ho čte a touží po něm a konečně třetí (Clarissa) žije příběh paní Dallowayové. Hodiny jsou asi nejlepší knihou, kterou jsem kdy četl. Dokonale poskládaný obraz společnosti v průběhu dvacátého století a skvěle vyhrocené situace a popsané emoce.

I nejnovější kniha Za soumraku se inspirovala historií. Za soumraku prakticky zpracovává téma Smrti v Benátkách. Když jsem Smrt v Benátkách otevřel (a s ohromným sebepřemáháním dočetl), musím říct, že Cunningham dal Mannově tématu možnost stát se. To, jak Cunningham popisuje realitu, je přitažlivé, hrozivé, občas skandální. Když čtu fantasy, je mi nad slunce jasné, že draka nepotkám, že Sauron mi hlavu taky neusekne. Když čtu Cunninghama, mám pocit, že něco z jeho knih by se mi nakrásně mohlo přihodit (a přitom to nejsou utahaná dramata o tom, jak člověka vytáčí práce nebo škola).

Cunningham ve svých pracích zobrazuje málem fantaskní realitu. Koneckonců komu by se podařilo sehnat si dům u bájného Woodstocku, jako se to podařilo třem hlavním postavám spisovatelovy průlomové knihy Domov na konci světa? Ta je ostatně zajímavým románem, který popisuje Ameriku od divokých šedesátých let až po vystřízlivění v osmdesátých letech, kdy se hrdinové Domova na konci světa probouzejí do zodpovědnosti a strachu z AIDS, přitom se nechtějí vzdát svých ideálů. Cunninghamovi obecně záleží na pocitech svých hrdinů, proto nechává Lauru z Hodin, aby hodila za hlavu všechny hodnoty svého okolí, a proto nechává Petera z knihy Za soumraku ve skličující životní nejistotě. Jen ať si čtenář užije a vyžere všechny deprese nebo naopak štěstí fiktivních (ale hergot realistických) postav.  

Le Corbusier: Na beton jeden z nejlepších

Úplně jasně si vzpomínám, jak jsem šplhal do strmého kopce kolem obchodu se suvenýry, kde postarší Francouzka neuměla ani slovo anglicky (i tak jsme se domluvili, na tohle jsou Francouzi přeborníci, vždycky se s vámi nějak domluví). Kaple v Ronchamp má hrbolatou omítku a její střecha připomíná spodek lodi, která se zastavila o tu hromadu betonu, jakou ronchampská kaple je. Pamatuji si, že jsem se na svatostánek díval a říkal jsem si, že to zase takový zázrak není. Vevnitř byla šílená tma, světlo do interiéru dopadalo nepravidelnými okny, které připomínaly střílny, přes barevná skla. Jen věží, která se podobala komínu, přicházela dovnitř jasná bílá zář.

Tohle je jedna z nejvýznamnějších staveb dvacátého století? Je. To jsem si uvědomil až o něco později. Le Corbusier, autor kaple v Ronchamp, byl geniální. Stavěl z betonu, ze stejného materiálu, jaký nám i dnes straší skoro na každém předměstí. Když byla nedávno znovuobjevena jeho sportovní hala v Bagdádu, stala se z celé záležitosti senzace. Le Corbusierovi by 6. října bylo 125 let.

Proti venkovnímu oltáři (Je libo open air mši? Bez problému) stojí pyramida docela připomínající ty aztécké. Její význam jsem nezjistil, ale každopádně tam vypadá moc hezky a je z ní krásný výhled na kapli. U cesty na druhé straně kostela zase stojí konstrukce se zvony, ne nepodobná těm asijským. Kaple v Ronchamp je něčím šíleně přitažlivá, i když krásy moc nepobrala (podobně to mám se žižkovskou věží, nebo Tildou Swinton). Ještě jsem si kapli prohlížel, nakonec na mě začínala působit, svojí robustností, kterou láme elegance střechy, jež vypadá sice těžkopádně, ale její tvar a barva ji jakoby vyděluje z celku stavby a dodává jí tím lehkost. Tak jsem tam stál a najednou někdo zařval: „Matouši!“ Šíleně jsem se lekl. To bych nečekal (Matthieu možná, ale Matouše ne). O pár metrů dál stála skupina českých studentů. Nevím, jestli jejich Matouše ten výlet nebavil, ale mě nakonec bavil hodně.  

Obhajoba a plísnění hipsterů

Na facebookové stránce pojmenované jednoduše Hipster se mi podařilo nalézt fotku holky v nedioptrických brýlích s černými obroučkami (ne že bych takové neměl, ale to se psal rok 2010, když jsem je kupoval, a měl jsem je na sobě tak dvakrát), kterak se fotí před zrcadlem. Zkáza byla završena popiskem Jsem hipster, doplněným o neodolatelný hvězdičkový smajlík. Tak přesně tohle je důvod, za který by si hipsteři zasloužili, aby je svět nenáviděl. Ovšem ona slečna hipsterem byla asi tak jako Gottwald agrárníkem. Ze slova hipster se stala nadávka. Podobně tomu bylo s pojmem emo, které blahé paměti opanovalo planetu kolem roku 2006. Svět potřebuje určitou skupinu lidí, kterou může nesnášet jen proto, že je. Ať už to jsou máničky, emaři nebo hipsteři.

Hipsteři jsou cool 

Pochybuji, že by se můj životní styl nějak výrazně měnil, zůstává vesměs stejný, jaký byl před rokem nebo dvěma. Koukám na podobné žánry filmů, poslouchám podobnou hudbu, chodím na kafe do podobných kaváren, jím v podobných podnicích, zúčastňuji se podobných kulturních akcí. Je tu jen jeden zásadní rozdíl. Tehdy by o mně nikdo neprohlásil, že jsem hipster, teď se s tím setkávám poměrně často. Ne, že by to slovo tehdy neexistovalo, ale každý si ho spíše spojil s beatnickými hipstery. Ti současní jsou někde jinde a ti pravověrní rozhodně nebudou rádi, když o nich prohlásíte, že hipsteři jsou. Základem hipsterství je originalita, novost, touha po neobjeveném. Pojem hipster je už tak provařený médii, že by si o něj pravý hipster ani kolo neopřel. Tudíž, když o mně někdo prohlásí, že jsem jasný hipster, mohu se jen lehce usmát. Ať si myslí, co chce. Hipsterství se mi rozhodně líbilo a asi spadám do kritérií, když mi nestačí menu českých rádií (která jsou podělaná až za ušima na to, aby nasadila do vysílání něco zajímavého), když chodím na výstavy a když se koukám na filmy, které nenatočili u Warnera nebo v MGM. Teď už jsem ovšem hipsterstvím otrávený. Je všude. Hipsterství se dostalo do toho, proti čemu celou dobu stálo. Mainstream. Ironie a možná výsměch osudu hipsterům, kteří byli tak nafoukaní, aby opovrhovali středním proudem. Hipsteři jsou najednou na stejné úrovni popularity jako hopeři, přesto účast na letošním ročníku vyloženě hipsterského festivalu Creepy Teepee byla nevalná.

Upřímně, neznám osobně lidi, kteří by o sobě prohlašovali, že jsou hipsteři, ale většina z nich by seděla do podmínek na zaškatulkování. Opovažte se vzít si o něco užší jeansy, svetr ze sekáče a oxfordky; máte obvinění z hipsterství na stole. Podobně „jasná“ byla proužkovaná mikina před pěti šesti lety.

Hipsterská hudba a všechno kolem toho

Hipsterství dřív bylo v undergroundu, ostatně který směr nebyl? I pop začínal na začátku šedesátých let bez vyprodaných hal a trailerů k videoklipům. V druhé půlce šedesátek Janis Joplin startovala opravdovou kariéru na pop festivalu v Monterey, který by se jen těžko dal srovnávat s Glastonbury nebo Coachellou. Dnes původně „hipsterská“ kapela Two Door Cinema Club šroubuje svou popularitu do závratných výšin a vyprodává koncerty, přitom hraje indie rock, který je hudební vlajkovou lodí hipsterů. Podobně jsou na tom kapely jako Passion Pit, Florence + the Machine, Foster the People nebo Friendly Fires.

Životní styly zpravidla vycházejí z hudby. Když bude stoupat popularita takzvaných hipsterských hudebníků, půjde nahoru i popularita hipsterství a s tím se svezou obchody s oblečením a spotřebním zbožím. Zatímco ale jiné směry od počátku nepopíraly mainstream, hipsterství se dostává do patové situace. Můžete si koupit rádoby ošoupanou brašnu za dva litry, nebo ji můžete vyhrabat ve skříni vašeho dědy. Budou vypadat asi dost podobně, ale budou se lišit v jednom: Ta z obchodu bude jen koupená věc, ta druhá bude mít aspoň minimální příběh (který si nebudete muset vymýšlet). Podobně se dají vyhrabat kravaty, pásky a šály. Stejně jako na youtube můžete ulovit kapelu, jejíž nejsledovanější video má sotva tisícovku zhlédnutí.

Tady je základní rozdíl. Mít vztah k něčemu a hledat něco nového. Jestli si někdo pustí pár indie kapel a prohlásí se za hipstera, tak je to stejné, jako by si člověk zmaloval ksicht a prohlásil se za metalistu. Nedioptrické ray-bany už objevily miliony lidí, je mi líto.

PS: Útěchou všem hipsterům (ať už těm hraným, nebo těm pravověrným) může být, že Google chrome červeně podtrhává slovo "hipster" jako chybné. 

Konec, pane Joch, z toho se nestřílí!

Ve své funkci premiérova poradce pro lidská práva skončil Roman Joch. Nedobrovolně. Nečas se za poslední rok obdivuhodně houževnatě proměnil v Klausova přisluhovače. Jeho památný projev v Brně a zavedení nového -ismu (až se divím, že se Jeho Výsost neurazila, že jí premiér leze do akademického zelí) byly srovnatelné se švestičkami z mojí zahrádky. Padák (asi ne zrovna zlatý) pro Romana Jocha je pak téměř ukázkovou scénkou z knihy pro kluky kolem deseti let – tváří se jako dobrá parta, ale někde něco smrdí. A jelikož ryba smrdí od hlavy, na Hradě se už nedá dýchat a ve Strakově akademii by se mělo pořádně vyvětrat. Jochova nevybíravá slova jsou ovšem opravdu moc, zvlášť na člověka v takové funkci. Nemá cenu řešit, jak Klaus reagoval na incident s kuličkovkou, ostatně kdo by neměl nahnáno? Jasné je jedno, střelec neměl střílet, a Klaus se neměl tvářit jako raněná laň. Humbuk je potřeba dělat kolem Jochova velkolepého finále u vlády jako takového. Byť je mi pan bývalý poradce nepříjemný, nelze mu upřít, že má odvahu vyjadřovat se, a to se cení, zvlášť, když vyvěsí na svůj blog tak úderný text. Vyjádřit se o prezidentovi jako o bábě a naznačovat jeho zbabělost není ale šťastné za žádných okolností. Kdyby střelec mířil o něco víš, už by Klaus mohl připomínat pirátského kapitána. Ostatně kuličkovka pořád vypadá jako pistole a útočník by měl jít aspoň na chvíli sedět. Když se na Hradě nenápadně naznačovalo, že gayové jsou úchylové, tak se nikomu nic nestalo, teď, když někdo konečně řekne, jak to vlastně s Klausem a jeho vřelým vztahem k širé ruské náruči je, tak hned skončí? Že si náš pan prezident oblíbil Rusko, to nelze vyvrátit, že Rusko má k demokracii (o níž nám prezident permanentně básní) pěkně daleko, to se dá popřít ještě obtížněji. Aneb všichni víme, že Klaus je kremlofil, ale nahlas se to říkat nemá? To je asi součást české nátury – mysli si, co chceš, ale nemel o tom. Nuže, pan Joch si teď parádně namlel.

Moje bedýnka na tržišti

Vzhledem k tomu, že blog se může stát vaší osobní tribunou, rozhodl jsem se, že si také jeden pořídím. Nepotřebuji bedýnku a výrazný hlas, to se mi líbí, neboť křičet do davů není moje doména. Hodlám se zabývat věcmi, které mě zajímají, které mě žerou (flegmatik zrovna nejsem), které se dějí vedle a kolem mě. Za takové rozhodnutí také vděčím majiteli blogu http://radekblazek.blogspot.cz/  Radkovi, jehož články mě nenechávají v klidu prokrastinovat u internetu (a jehož byl nápad pojmenovat můj blog Evangelium podle Matouše). Jeho názory jsou zpravidla jinde než ty moje, i když se na lecčem shodneme. Takže se pouštím do blogování.