Matouš doporučuje: Filmy, které jsou lepší, než jejich knižní předloha

"No, znáš to, knížka je vždycky lepší." 

"Ne, neznám!"

Tuhle větu uslyšíte skoro vždycky. Najednou pak Češi vypadají jako ten nejsečtělejší národ planety. Vždycky jsem se snažil neselektovat knihy a pokoušel jsem se číst co možná nejvíce prací od co možná nejvíce autorů. Ovšem, přiznávám se, takové fantasy a sci-fi mě úspěšně míjí už od dětství. Často se pak dívám na filmové adaptace knih a někdy se najde skvělý snímek, který předčí svou předlohu. Pochopitelně přesilu pořád mají filmy, které jsou oproti svým knižním matkám horší - ono totiž do dvou hodin nenacpete třeba i jen tři sta stran, i kdybyste se rozkrájeli. Tak zůstaňte vcelku a dávejte šanci filmům, aby aspoň občas byly lepší než knihy. 

Návrat do Cold Mountain

Když jsem po nějakém maturitním plese dopadl na gauč a pustil televizi, aby mě uspala, zrovna v ní běžel film, který mě dokonale probudil - Návrat do Cold Mountain. Úžasný příběh vztahu dvou lidí v době války Jihu proti Severu. Nečekejte lacinou limonádičku o zamilované dcerušce plantážníka a nadrženém vojákovi. O slečnu a vojáka tu sice běží, ale romantika jde mnohdy stranou. 

Charles Frazier napsal Chladnou horu v devadesátých letech a roku '97 za ni dokonce dostal Americkou národní cenu za fikci, jenže (stále to svádím na pofidérně vypadající české vydání a překlad) kniha byla zkrátka nijaká. Asi jí chyběli Nicole Kidman, Renée Zellweger a Jude Law, kdoví...

Petrolejové lampy

Šíleně utahaná kniha a až moc klasicky psaná, i když vyšla ve čtyřicátých letech. Jaroslav Havlíček sice dokázal Štěpku psychologicky rozebrat na nejmenší součástky, ale trvalo mu to bezmála čtyři sta stran, Juraj Herz to stihl za hodinu a půl, navíc s dokonalou Ivou Janžurovou. Výsledek jasný. Byť Havlíček má určitě svoje literární hodnoty, v dnešní době je dokonale přežitý. 

Sex ve městě

Za prvé chci říct...ať si trhnou všichni křečovití nesnášeči seriálu. Za druhé chci říct...tenhle seriál je geniální produkt televizní zábavy a je to kult a já ho sledoval, no a co? O to víc jsem si ho oblíbil ve chvíli, kdy jsem otevřel jeho knižní předlohu. Buď Candace Bushnell píše neskutečně blbě, nebo se kniha nedá číst kvůli rychlému a neprofesionálním překladu...však ony to ty maminy, co si v deset večír pustí Sex ve městě a jsou happy, přečtou i tak. Seriál knihu předčil milionkrát. 

Ostře sledované vlaky

Hrabala jsem četl, když jsem to potřeboval ve škole, ale dobrovolně jsem jeho knihy neotvíral. Určitě psal skvěle, ale mě jeho styl psaní unavuje. Proto hodnotím filmové zpracování Ostře sledovaných vlaků velice vysoko. V knize jsem se ztrácel a víc mě zajímalo, jaké je venku počasí, než jak ten příběh dopadne. Film mě jednoduše bavil víc. 

Kuře na švestkách

Ne snad, že by kniha Marjane Satrapi byla špatná, jenže když jsem sledoval film, bylo téměř od začátku jasné, že film je tutově lepší. Film režírovala sama autorka, takže jen dostala svůj knižní námět do vizuální perfektnosti a bylo hotovo.

Fenomén Marjane Satrapi

Tlupa superhrdinů, nebo jedna černovlasá holka, která vzala v dětství roha z Íránu, s nímž zacloumala islámská revoluce? Pro mě docela jednoduché řešení...jedině Marjane Satrapi. Muslimka, jejíž rodina patřila k íránské vyšší třídě, měla všechno a pak neměla skorem nic. Satrapi toho za svůj život zažila hodně. Napsala o tom komiks, ze kterého se stal bestseller. Fenomén Persepolis zasáhl i Česko, včetně stejnojmenné filmové adaptace, a teď jde do kin snímek natočený podle dalšího komiksu spisovatelky - Kuře na Švestkách.

Teherán - Evropa (možná bez zpáteční letenky)

Satrapi prožila dětství v Teheránu, chodila do francouzské školy, žila evropským stylem, když v roce 79 přišla islámská revoluce a s ní "očista" státu od špatných západních vlivů a návrat k muslimských tradicím. O něco později vypukla válka mezi Íránem a Irákem. To byl konec a rodiče poslali Marjane na francouzské lyceum do Vídně. O tomhle (a mnohém dalším) se dočtete v debutové práci Satrapi, která vyšla ve čtyřech svazcích (v Česku ve dvou). Naivní kresba společně se zvěrstvy revoluce i života cizince v Evropě, jaký Satrapi zažívala, vytvořily kult.

Později autorka vydala komiksy Kuře na švestkách a Šitíčko, všechny ve francouzštině a všechny vydané ve Francii. Satrapi už natrvalo žije v Paříži. Nebyla to snad přehnaná potřeba prodat vlastní ego, když Satrapi psala Persepolis, spíš nutkání podat Evropě svědectví o Íránu očima Íránky, která si hlavu neobaluje šátkem.  Překvapivě Satrapi vytvořila de facto evropský pohled na problematiku íránské moderní historie.

Satrapiové jsou potomci původního královského rodu, který Íránu vládl před příchodem Američanů a Angličanů, kteří si z Persie udělali dojnou krávu. Satrapi vzpomíná na svého strýce, který se stal komunistou a později politickým vězněm. Satrapi nezajímá jen její minulost, zabývá se Íránem komplexně. Ne jinak tomu je v Kuřeti na švestkách.

Kuře na talíři i na plátně

Ovšem filmová verze Kuřete na švestkách je výrazně propracovanější a zajímavější než její předloha. Satrapi ji řežírovala (jako Persepolis) a detaily z knihy dostala do fáze dokonalosti. Navíc oproti debutovému filmu, který je animovaný a jedná se tak prakticky o rozpohybovaný komiks, je Kuře na švestkách z větší části hrané. Lavíruje mezi afektem, kýčem, nadsázkou, komedií, dramatem, lovestory a pohádkou. Tisíc a jedna noc pro dospělé.

Ukázka animované části filmu, kde je vidět typická naivistická kresba Satrapi

Hlavní postavou je světově uznávaný houslista Násir Ali (v knize hráč na tradiční íránský nástroj tar - podobný mandolíně, pro film patrně muselo dojít k jistému poevropštění námětu), jehož život jde do kytek ve chvíli, kdy mu jeho pedantská manželka nástroj zničí. Příběh ukazuje kontrasty mezi idealizovaným rodinným životem a touhou po vyšších cílech, než je plný talíř. Na druhou stranu bez toho plného talíře by ani tisíckrát talentovaný umělec nepřežil. tak kdo má pravdu? Praktická manželka, nebo snílkovský manžel? Násir Ali se po extempóre svojí ženy rozhodne zemřít. Film ukazuje sedm dní před koncem, na který Násir Ali úpěnlivě čeká. V těch poblouzněných dnech se míchá fantazie s představami a vzpomínkami, a zvláště jednou vzpomínkou, vzpomínkou na krásnou Irane, do které se Násir Ali kdysi zamiloval, a kterou si měl vzít, ne svou současnou ženu...

Jeden z nejlepších filmů, jaký jsem kdy viděl. V českých kinech je ode dneška. Neměli byste ho prošvihnout. 

Marjane Satrapi, nejvýznamnější práce: 

Persepolis: (2000 - 2003), česky 2006, film 2007 - nominace na Oscara za nejlepší animovaný film 2008
Ajdar: (2002), česky 2008
Šitíčko /Broderies/: (2003), česky 2008
Kuře na švestkách /Poulet aux prunes/: (2004), česky 2008, film 2011

Fenomén Madonna

Madonna není bohyně, ale královna určitě, o tom žádná. Kdykoli se dnes vysloví její jméno, tak člověk vidí jenom oči v sloup a nějaký super erudovaný názor typu "vždyť je to stará škatule." Je. Ale za svůj život dokázala tolik, co jen málokdo v celém showbusinessu. Její hudba stojí mnohdy za houby, když nepočítám její začátky v osmdesátkách, to je málem klasika jako Smetana. Ovšem Madonnu je potřeba brát komplexně jako hvězdu, pak se totiž každý musí plácnout do čela. Madonna nás tak trochu vodí za nos a my si to necháváme líbit a dobře nám tak. 

Když se Madonna před pár lety nechala přitlouct na kříž pokrytý flitry během svého koncertu, mohlo se katolické Polsko zvencnout a Vatikán na tom nebyl jinak. Madonna jen chytře zopakovala to, co se naučila už dávno. Šokujte zkoprnělé části společnosti a máte úspěch jasný. Vždyť už v osmdesátých letech na pozadí jejího videa k nesmrtelnému singlu Like A Prayer hořely tři kříže. Na podobné vlně se svezla Lady Gaga se svou otevřenou kampaní za rovnoprávnost sexuálních menšin, vyneslo jí to zrušený koncert v muslimské Indonésii a reklamu po celém světě.

Madonna není jen hudba, Madonna je hlavně obchodní značka. Je jedno, jak jalovou muziku bude dělat, pořád si v padesáti dokáže navléknout kostým á la domina a přitom do své propagace zakomponovat politiku (podpora Obamy) nebo lidsko-právní tahanice (duhové vlajky na vystoupení v Petrohradu). Kombinuje v sobě popkulturní oplzlost s vyššími cíli a to hnedtak nějaká osobnost nezvládá. Umí provokovat, což je taky kunšt. Chlípná Christina Aquilera moc nezabrala a lidi si z ní utahovali (proto asi děvenka pak šla za Lindou Perry, aby z ní tahle písničkářka udělala pořádnou zpěvačku a s Back to Basics se to - na chvíli - povedlo), Madonnina Erotica vstoupila do dějin, podobně tak Blonde Ambition Tour nebo Vogue.

A jako ve Vogue odkazuje na slavné hvězdy, které milujeme, dokáže se Madonna spojit s umělci, kteří jsou aktuální, a vstřebat z proudů v populární hudbě to nejlepší, aby vytvořila singl, desku, videoklip, který opět řekne: Madonna je tady a nebojí se konkurence plastikových holčiček za mikrofonem. Gimme All Your Luvin' je stupidní písnička, ale s Madonnou se v ní objeví Nicki Minaj a M.I.A. - populární to rapperky, jejichž hudba se málem nedá poslouchat, ale lidi je žerou. Madonna vyhrála; přitáhla k sobě alespoň kus fanoušků zmíněných interpretek. Stejný model použila v singlu Girl Gone Wilde, kam si přizvala ukrajinské Kazaky. No, pánové v kramflecích, to tu není poprvé, ale buďte si jistí, že jako nehorázná novinka to přijde alespoň půlce světa. Youtube video nedospělým divákům zakázal.

Ať si lidé protáčejí oči, když slyší její jméno, ono je to koneckonců něco, co chce. Antireklama je pořád reklama a mnohdy efektnější než ta prvoplánová. Madonnu de facto už roky propagují právě ti, kteří ji nemají v lásce, ať je to katolická církev (Madonna ji musí navíc určitě krkat tím, že tvrdí, jak moc je nábožensky založená), indonéští muslimové, nebo řadoví posluchači, kteří si myslí, že Madonna je už prostě stará. Že je fenoménem, který dokázal s Beatles a Michaelem Jacksonem prakticky nejvíc v populární hudbě, se jim zvrátit stejně nepodaří, leda tak tuhle tezi podpoří.

Landův proslov na Slavících

Když jsem si pouštěl záznam proslovu Daniela Landy, říkal jsem si: „A hergot, tohle je průšvih.“ Průšvih to byl. O hudebních (ne)kvalitách Landy nemá cenu mluvit, ale muzikant ve mně vzbudil otázku, kam kultura spěje? Jestliže by měla být obrazem a tahounem společnosti, pak tu něco smrdí. Vkus, který nastavují osobnosti, je vždycky výš než ten, jehož autorem jsou lidé. Tudíž: Propagujte béčkovou literaturu a můžete si být jistí, že čtenáři si nakonec vyberou knihu céčkovou. Stejné je to s hudbou. Landa nemluvil od věci, ale své názory vyjádřil příšerně a hlavně nekulturně. Neříkám, že by se do televize neměly dostat nadávky nebo naštvané názory, ale když je řeknete takhle, lidi si z toho vezmou akorát to, že joooo Landa se nebojí říct něco pořádně. No pořádně to neřekl, to ani náhodou. Nejlepší protest by byl, kdyby si pro cenu nepřišel a ne když něco zakdákal do mikrofonu, navíc s kšiltovkou na hlavě (a to prosím ve Státní opeře, o synáčkovi Lucie Bílé pomlčím, ten má na takový nevkus ve svém věku ještě nárok). Umění je urazit s grácií, ne prázdně nadávat. 

Matouš doporučuje: Indie-popové kapely

Mohou se z nich stát hvězdy, mohou taky natočit jedno cédéčko a pak si hodit nohy na stůl a svou kariéru za hlavu - indie-popové kapely. Hrají všeobecně stravitelný pop, ale trochu jinak, bez třpytek, bez velkých reflektorů, bez trailerů k videoklipům. Passion Pit začínali v baru, nedávno natočili jednu písničku do soundtracku k Tvájlájtu - docela velký skok, nemyslíte? (nebo taky průšvih, ta písnička stojí za houby a dokazuje, že indie (= nezávislá hudba) nemusí být vždycky indie).

Noisettes

Sice nevědí, jaký žánr se jim vlastně líbí, a hrají si, co je napadne, ale jejich nápady za poslech stojí. Poslední album je sice každý pes, jiná ves a najdete na něm všechno od holčičího popu šedesátých let, přes bluegrass až po aktuální electro, ale můžete to brát jako učebnici stylů druhé půlky minulého století, taky dobrá věc. 

Songy, které stojí za poslechnutí: 

Ragtop Car - jedna z nejlepších z aktuální desky Contact. 

Don't Give Up - trochu punku do toho popu, prosím pěkně.

Passion Pit

Srdcovka! Omlouvám se za patos, ale je to tak. Jejich druhé album nebylo horší než jejich debut, což se zas tak často nestává. Jestli je vám zima (a mně pekelná), tak si pusťte jejich desku Gosammer – letní, jásavě popová, ale rozhodně ne banální. 

Songy, které stojí za poslechnutí: 

Constant Conversations - R'n'B a electro? Jde to, věřte mi a věřte to hlavně Passion Pit. 

Better Things - electropop, kterému pasuje přídavné jméno "božský"

Let Your Love Grow Tall - slaďárna; ale neříkejte, že občas nějakou nepotřebujete, to byste lhali. 

Friendly Fires

S výběrem Friendly Fires se nespálíte. Neškatulkují se do jednoho žánru a chytají se současných trendů a dobře vědí, že základ v klasickém popu a rocku je obrovská výhoda. We're gonna live in Paris I promise! a vy víte, že to frontman myslí vážně, jsou k posluchačům féroví, ale styl mají taky. Co chcete víc?

Songy, které stojí za poslechnutí:

Hurting - electro a košile s kopulujícími zebrami!

Paris - We're gonna live in Paris I promise!

Cider Sky

Je to mimořádně laciný pop, jehož hlavní tezí se stává – zamilovali jsme se – bingo, nic hlubšího na světě totiž není. Cider Sky to vychází. Nemusíte vždycky filozofovat, abyste dosáhli úspěchu. Téhle losangelské kapele se daří zahrát a zazpívat pop, který neuráží svou primitivností (jako se to daří třeba Britney Spears - člověk má pocit, že ho fackuje svou naivitou), přitom je jednoduchý.

Songy, které stojí za poslechnutí:

Fall - We Are In Love v trochu jiném kabátě, trochu míň optimistická. 

San Cisco

Něco jako když si založíte v prádelně vaší matinky kapelu a vaše tvorba se nějak dostane na net a nějak se dostane do empétrojek lidí kolem celého světa. Takoví jsou San Cisco, skoro byste si s nimi chtěli sednout na zahrádku u hospody a dát si pivo. Díru do světa asi neudělají, ale aspoň mohou mít dobrý pocit z pěkně odvedené práce na popmusic.

Songy, které stojí za poslechnutí: 

Golden Revolver - příjemný pop říznutým electrem a folkem 

Cansei de ser sexy

Latinskoamerický prales electra a indie-popu. Brazilští      Cansei de ser sexy, jejichž jméno parafrázuje výrok dračice Beyoncé, která prohlásila, že je už unavená z toho být sexy, zní spíš evropsky. Zpívají anglicky a mohli by jít do souboje i s ostřílenými elektrikáři z Británie.

Songy, které stojí za poslechnutí:

Let's Make Love - Nenechte se prosit, Cansei de ser sexy se neodmítají! 

Metronomy

Sofistikovaní, stejně tak střelení. S Metronomy sázíte na jistotu, jelikož se nebojí baladických skladeb a ani jásavého popíku. Jsou zajímaví i vzhledově, ostatně, kolikrát potkáte v jedné kapele černocha, zrzku a cápka, co má na hlavě květák?  Metronomy jsou docela dobří a jdou nahoru. Začněte je poslouchat, než je bude mít v přehrávači každý, abyste pak mohli říkat: "Hele, vole, ale já je znal, než vyprodali ten koncert v Outůčku za dvě hodiny!" 

Songy, které stojí za poslechnutí: 

A Thing For Me - dokonalý videoklip! 

Everything Goes My Way - Trálalalá, tahle je opravdu skvělá

Tohle je samozřejmě jen špička ledovce, která se houpe nad hladinou - jsem si jistý, že v suterénech rodinných domů na předměstích velkých sídel právě píší písničky desítky kapel, které jednou dají světu najevo, že je baví hrát, a bude to jedině dobře. 

Matouš peče quiche

Někomu možná přijde quiche jako taková bachratější pizza, vůbec to není pravda. Do quiche se můžete parádně zamilovat a to až tak, že vás ten nehynoucí cit donutí k tomu, abyste otevřeli troubu a jeden (a pak dalších tisíc) si upekli!

S quichem jsem se setkal poprvé ve Standard café v Praze a od té doby se často koukám, jestli kavárny quiche mají. Je to kus těsta a na něm cokoli zalitého do směsi z vajíček, smetany a sýru. Prostě láska na první pohled.

Ještě jsem nevypiloval dokonalý recept na quiche, ale snažím se. Na těsto potřebujeme 250 gramů hladké mouky, samozřejmě záleží na velikosti formy nebo plechu (ale quiche vypadá skvěle kulatý, takže ho nepečte jako buchtu), pak trochu vlažné vody, špetku soli a 50 – 60 gramů másla (dával jsem méně, ale pak se těsto špatně zpracovává). Máslo je dobré nakrájet a nechat změknout a výsledné těsto (pozor, zpracovává se dost ztuha) přes noc odležet. Sice nechápu proč, asi pro dobrý pocit, ale dělám to, aspoň se na quiche budete víc těšit, když na něj budete muset čekat. Listové těsto, které je takovým zjednodušením, nepoužívám – nechutná mi, přijde mi, že nechává divnou chuť na jazyku, když sousto spolknu, ale ve štrúdlu mi nevadí, jen u slaných jídel.

Jako náplň lze použít téměř cokoli. Špenátový quiche je klasika (špenát, slanina, sýr), ale chutnal mi i zeleninový (prostě tam vysypete mraženou zeleninu), dobré je i lehce si osmažit cibuli, dodá tomu lepší chuť. Takže, když si připravíte, co chcete v quichi mít (slaninu je taky dobré dát nejdřív na chvíli na pánev), smícháte si smetanu na šlehání s třemi vajíčky a trochou koření, ideálně nějaké méně aromatické, žádné ty směsi typu posypteamátehotovo. Všechno to v hrnku promíchejte.

Těsto si vyválejte a dejte ho do formy, kterou si předtím vysypete trochou mouky. Udělejte tak centimetr a půl až dva centimetry vysoké okraje. Pozor není nic horšího než vysoké těsto, takže, pokud nebude zrovna průhledné, vůbec to nevadí. Dovnitř dávejte ve vrstvách náplň, sýr nakrájený na kostičky (ten v quichi být musí, aspoň v mém určitě) a směs vajíček a smetany. Nenaházejte to tam a nezalijte to smetanou, to by nedopadlo nejlíp.

Pečte tak 40 minut na 200 stupňů v horkovzdušné troubě (jiné trouby neznám, pardón). A pak se do quiche zamilujte! Dá se jíst ke snídani, obědu, k večeři, prostě pořád, a nemusí se ani ohřívat, aby byl dobrý.

P. S.: Verze se žampiony je sice dobrá, ale chytá odpornou šedivou skládkovou barvu; nedoporučuji, pakliže vám jde i o to, jak jídlo vypadá.  

Jedno meruňkové cappuccino, prosím

Projděte se někdy nějakým městem, čím okresnější tím lepší. Jestli vám někdo někdy bude ještě tvrdit, že Češi jsou ekonomicky v háji, podívejte se na domy kolem sebe. Lidi, kteří si upgradují dům novou fasádou a plastovými okny, na tom zle nebudou. A že se takových inovátorů rojí každý rok tisíce. Což o to, ať si opravují, ale ať respektují původní tvář prostředí, ve kterém žijí. V případě Čechů požadavek málem nesplnitelný.

Když už si dělám novou fasádu, tak to přece nenatřu na šedivou, jsem snad blázen? Milý pane staviteli, nejste, pokud původní barva taková byla. Rozhodně lepší, než když vymódíte svou ulici jasně oranžovou fasádou, odignorujete původní římsy, které zaplácnete polystyrenem, a změníte styl oken. Na plastová okna a prasárny v architektuře obecně budu nadávat jindy, teď mě zajímají barvy.

No, není tohle přímo úžasná kapučínová barva? No, není. Viděli jste někdy cappuccino? Má tu nejuniverzálnější hnědou barvu, jakou káva může mít. Tak snad nemusíme urážet cappuccino tím, že po něm pojmenujeme vyblitý odstín hnědé, který se stal tak populárním. Ostatně zdá se, že hnědá a oranžová hrají prim v současném stavitelství. Ta druhá bude patrně ovlivněna politickými preferencemi, ta první oblíbeným českým klišé: „Já bych bez toho kafe prostě nevydržel(a).“ 

A i jinde se člověk musí divit nad tím, s jakou barvou se může dostat do styku. Otevřeli jste někdy takový ten zásilkový katalog s nemastným neslaným oblečením, který mají v oblibě dámy pětapadesát plus? Já jsem měl možnost do něj nahlédnout při jedné z cest vlakem. Oběma dámám v coupé vydrželo celou hodinu jedno jediné téma...nebude mi tahle halenka malinové barvy ve velikosti 56 malá? Ano, malinová barva je ještě v pořádku, ale meruňková ( v jakém stádiu zralosti?), čokoládová (mléčná, bílá, s oříšky, tmavá atakdále?) nebo pistáciová (solená nebo čerstvá...ať hodí kamenem, kdo kdy viděl čerstvou pistácii) mě dostávají. Pak předpokládám, že ženy lehčích mravů budou preferovat barvy typu broskvičková nebo buchtová, že mechanici budou natírat na barvu autovou (ta je vždycky pěkně zaflákaná), že prodavačky budou lidem nabízet trika v barvě trikové (ta jde ke každému typu postavy).

Jednou jsem zapnul televizi a tam jistá redaktorka magazínu pro dámy tvrdila, že jejich čtenářka musí mít chuť obálku časopisu olíznout. Fajn, takže za chvíli budeme potkávat na chodnících lidi, kteří si půjdou dát hrnek cappuccina k sousedovi a on jim bude chodit na švestičky, jelikož si natřeli barák na fialovo?

Vrcholem všeho je šmoulí zmrzlina, ale tak hnusně modrou barvu asi jinak pojmenovat nešlo.

Mějte se sluníčkově.  

Hlavně, že v tom máme jasno a víme, co je co. 

http://www.barvy.cz/poradna/144p-merunkova-barva/2t