Fenomén Adele

„Poslechni si tohle, ta bude jednou slavná jako Amy,“ řekla mi kamarádka o Adele před čtyřmi lety. Tehdy byla Amy Winehouse na vrcholu, i když se už víc řešily její závislosti než její hudba, a Adele znalo v Česku jen pár lidí. Trochu obtloustlá, nijak výrazně přitažlivá holka, která zpívala naprosto přirozeně soulové melodie, které by v sedmdesátých letech patrně hltal celý svět. Jenže byl rok 2008.

Jeden z prvních singlů. Tady ještě Adele není globální celebritou.

Teď jsme ne sklonku roku 2012 a druhé album Adele „21“ se prodalo přes padesát milionů kusů a původně indie label XL Recording, který vydal už debut Adele „19“, teď může počítat tržby v číslech se spoustou nul na konci. Adele je fenomén. Aretha Franklin, královna soulu, o ní prohlásila, že je to konečně zpěvačka, která dokáže vyjádřit, co žena opravdu cítí. Zdá se, že soul, který stoupal v popularitě od konce padesátých let k absolutnímu vrcholu v sedmdesátých letech, aby ho pak semlely syntetické osmdesátky, zažívá absolutní renesanci. Ale kterého jiného veleznámého umělce krom Adele můžeme nazývat soulovým? Američan CeeLo Green vzal po úspěšném začátku sólové dráhy do zaječích k popu. Adele je v tomhle tažení sama. Navíc nezpívá ani klasický soul, ale takzvaný blue-eyed soul, britskou verzi černošského amerického soulu.

Kýč, který má právo být kýčem.

Z rádia hraje Skyfall, nejnovější (a nejjalovější) hit od Adele. Do éteru ho pouští Fajn rádio, záruka (ne)vkusu mezi českými rádii. Z Adele je globální hvězda. Fajn rádio by jen stěží nasadilo do vysílání soulovou písničku. Lidi by nezaujala. Nelákají je sbory, piano nebo výrazné hlasy. Čím Adele tolik zapůsobila, že se z ní půlka světa posadila na zadek, když sází na soulové metody interpretace? Na albu „21“ její přirozenost přešla v retromanýru, která, byť je krásná, nepůsobí tak upřímně jako skladby z alba „19“. A o to tu jde. Adele přinesla světu to, po čem toužil. Ženskost. V době, kdy je ideálem silná žena a oslabený muž, se najednou objevil někdo, kdo fňuká nad ztraceným vztahem, když se po ránu prochází Paříží (nesnesitelný, ale fungující kýč Someone Like You). Podobně musela zapůsobit i Lana del Rey se svou stylizací do paničky padesátých let.

Skyfall. Původně měla úvodní píseň nazpívat Amy Winehouse, nahradila ji Adele. Mohlo to být lepší.

Adele je univerzální. Jako kdysi svět klečel na kolenou před Arethou Franklin, teď vzdává hold Adele. 24leté zpěvačce, která má na svůj věk neobyčejný hlas, se podařilo získat publikum jednoduchým koktejlem postojů, který fanoušky báječně opil. Snad z něj nebude kocovina. Většina celosvětových hvězd sází na provokaci – lidé o vás začnou diskutovat – proto se Lady Gaga byla ochotná navléknout do hovězí kotlety.

One and Only - má nejoblíbenější z "21".

Adele neprovokuje. Nosí černé šaty, jelikož má černou ráda, neobnažuje se, nedělá skandály, ani kolem jejího těhotenství nebyl moc velký rozruch. Na koncertech se směje, mluví do publika, občas natahuje moldánky, aby se publikum dostalo do opravdové postrozchodové extáze. Adele zpívá o běžných věcech a přiznává se k inspiraci ze svého života. Je jasné, že Take It All, Set Fire to the Rain nebo One and Only vycházejí z jejích osobních vztahů. K písni Day Dreamer z minulého alba řekla, že kdysi byla zamilovaná do kluka, který byl gay, a ta písnička je o něm.

Day Dreamer - původní umírněnost Adele později přešla v popkulturní megalomanství.

Lidé chtějí upřímnost, zároveň touží po velkých hvězdách. Adele ty dvě věci skloubila. S Lady Gagou, Madonnou nebo Kylie Minogue byste si na kafe nezašli. Už kvůli tomu, že byste nechtěli jít na kafe s někým, kdo svou desku skromně pojmenoval Aphrodite (Minogue) nebo byste se báli, co si Gaga nebo Madonna obléknou. Ale u Adele byste měli jistotu, že přijde v decentních šatech a vybalí vám, který kluk se jí zrovna líbí (a přitom by vás z ulice vyfotil aspoň tucet novinářů). No, není to lákavé?  

Matouš doporučuje: Vánoční songy

Veselé Vánoce. Pokud vás nehorázně vytáčejí ohrané vánoční songy v nákupních centrech, tak tady máte několik, které tam neuslyšíte (a jeden, který tam uslyšíte tutově). Koledy jsou sice pěkná věc, ale upřímně kdo si je pustí v empétrojce, když jede třeba emhádéčkem? Od toho tu máme americké zpěváky, kteří před Vánoci úspěšně tahají z lidí peníze se svými svátečními cédéčky a covery evergreenů, jako je Santa Claus Is Comin' To Town.

Bob Dylan: It Must Be Santa

Co českým Vánocům jednoznačně chybí, jsou party. Tady máte jednu, která určitě stála za to, ale bohužel nebyla pod patronátem Ježíška.

Chris Garneau: It's Almost Christmas

Chris Garneau je melancholik, až to pěkné není, takže nelze čekat nějakou rozjásanou vánoční pecku. Tenhle brooklynský baroque popový génius ani z Vánoc nedělá období plné štěstí. Tak, pokud jednomu člověku - nebo dvěma - kolem Vánoc zlomíte srdce, pošlete jim k tomu odkaz na tohle video, Garneau jim to vysvětlí.

The Killers: The Cowboy's Christmas Ball

The Killers jsou hvězdy a jako takové si neodpustí vánoční písničkový zlatý důl. Jenže The Killers nezpívají o tom, jak si pověsí punčochu nad krb a budou čekat na Santu (v jedné z jejich vánočních písniček je Santa málem rozstřílel na kusy - Don't Shoot Me Santa). The Cowboy's Christmas Ball je podle mě nejzdařilejší, posuďte sami, i video stojí za to.

Eartha Kitt: Santa Baby

Song, na který se dost často zapomíná, podobně tak na Earthu Kitt, byť bývala Catwoman a na hudební scéně se držela od padesátých do devadesátých let. Občas tenhle šlágr nějaká popová hvězda vytáhne, ale rozhodně ho nezazpívá tak, jako to dokázala Kitt. 

Mika: Vive le vent

Minulý rok se Universal Music France rozhodl natočit vánoční desku s interprety z celého světa, kteří zpívají francouzsky. Mika pro kompilaci nazpíval nesmrtelný singl - hádejte jaký - samozřejmě ve francouzštině. Takže až přijdou Noël, je jasné, co si pustit.
  

CeeLo Green: Run Rudolph Run

Když jsem si myslel, že CeeLo Green je renesancí soulu v populární hudbě, tak jsem se docela seknul. CeeLo podělal, co mohl. Udělal ze soulu cirkus. Letos vyrazil do vánočního zmatku se svátečním cédéčkem, které stojí za starou belu, snad s výjimkou Run Rudolph Run...

Mariah Carey: All I Want For Christmas Is You

Kdo by neměl rád All I Want For Christmas Is You? Je to ohrané, text: nic moc, hudba: tradiční pop, video: klasické vánoční klišé...ale...ale tenhle singl je prostě kult a jsem vždycky rád, když ho slyším. 

Svobodná Palestina? Ne dnes

Palestina je pozorovatelský stát OSN, už není jen palestinskou autonomií. Česko bylo mezi devíti zeměmi, které řekly, že Palestina státem nebude. Netanjahu už túruje letadlo, aby přiletěl osobně poděkovat Nečasovi za podporu. Nakonec ale spíš něž o právo jde o image. Když už se na nás celá Evropa (snad krom Británie) kouká skrz prsty, tak ještě přilijeme olej do ohně, ať se v Bruselu vztekají až na půdu. Palestina na to, aby byla samostatným státem, není připravená ani v nejmenším. Musí se postupovat pomalu, ale důsledně. Izraelci by rozhodně neměli promíjet Hamásu teroristické útoky, ale taky by si měli uvědomit, že se světu jeví jako ti silnější s profesionální armádou a navíc s atomovkou v záloze. Pak Arabové působí jako bezbranní chudáci, které někdo přes půl století permanentně šikanuje. A co si budeme povídat, pozdní podpora arabského jara nebyla zrovna strategická (jak asi teď USA vzpomínají na své milé vztahy s Mubárakem, když se jim v Káhiře rýsuje islamistická vláda), ale vypadala pěkně. teď jen doufat, že si arabská porevoluční (a radikální) generace nevzpomene, jak se západní politici s bývalými diktátory přátelili. Tlačit na pilu a chtít, aby byla Palestina suverénním státem, zní krásně, ale to je v tuto chvíli asi tak všechno.

Palestina by měla mít právo na sebeurčení, ale ne za cenu nestability regionu. Její uznání je de facto provokací a zkoušením, co všechno Izrael vydrží. Nutno říct, že vydržel hodně. Snad mu pohár trpělivosti nepřeteče v novou válku. A snad Palestinci pochopí, že odpalovat židovské jeepy není vůbec výhodné. 

Palestina by měla být samostatná, ale ne dnes.