Le Corbusier: Na beton jeden z nejlepších

Úplně jasně si vzpomínám, jak jsem šplhal do strmého kopce kolem obchodu se suvenýry, kde postarší Francouzka neuměla ani slovo anglicky (i tak jsme se domluvili, na tohle jsou Francouzi přeborníci, vždycky se s vámi nějak domluví). Kaple v Ronchamp má hrbolatou omítku a její střecha připomíná spodek lodi, která se zastavila o tu hromadu betonu, jakou ronchampská kaple je. Pamatuji si, že jsem se na svatostánek díval a říkal jsem si, že to zase takový zázrak není. Vevnitř byla šílená tma, světlo do interiéru dopadalo nepravidelnými okny, které připomínaly střílny, přes barevná skla. Jen věží, která se podobala komínu, přicházela dovnitř jasná bílá zář.

Tohle je jedna z nejvýznamnějších staveb dvacátého století? Je. To jsem si uvědomil až o něco později. Le Corbusier, autor kaple v Ronchamp, byl geniální. Stavěl z betonu, ze stejného materiálu, jaký nám i dnes straší skoro na každém předměstí. Když byla nedávno znovuobjevena jeho sportovní hala v Bagdádu, stala se z celé záležitosti senzace. Le Corbusierovi by 6. října bylo 125 let.

Proti venkovnímu oltáři (Je libo open air mši? Bez problému) stojí pyramida docela připomínající ty aztécké. Její význam jsem nezjistil, ale každopádně tam vypadá moc hezky a je z ní krásný výhled na kapli. U cesty na druhé straně kostela zase stojí konstrukce se zvony, ne nepodobná těm asijským. Kaple v Ronchamp je něčím šíleně přitažlivá, i když krásy moc nepobrala (podobně to mám se žižkovskou věží, nebo Tildou Swinton). Ještě jsem si kapli prohlížel, nakonec na mě začínala působit, svojí robustností, kterou láme elegance střechy, jež vypadá sice těžkopádně, ale její tvar a barva ji jakoby vyděluje z celku stavby a dodává jí tím lehkost. Tak jsem tam stál a najednou někdo zařval: „Matouši!“ Šíleně jsem se lekl. To bych nečekal (Matthieu možná, ale Matouše ne). O pár metrů dál stála skupina českých studentů. Nevím, jestli jejich Matouše ten výlet nebavil, ale mě nakonec bavil hodně.