Během výletu do Berlína jsem
pochopitelně jakožto příslušník výchoďáckého národa
navštívil několik obchodů s plnými výlohami a usměvavými
prodavačkami (zvláště to druhé je v Česku pořád téměř
nedosažitelné). Jedním z nich byl i Primark. Nejen, že jsem v něm
málem ztratil svojí botu, když jsem si zkoušel botu jinou (nějaký
vtipálek ji kopnul k vedlejšímu regálu a já chvilku obíhal
police s jednou nohou jen v ponožce), ale zažil jsem i kulturní
šok, ne nepodobný tomu, jaký zažívají Japonci, když pozorují
smrkající Evropany.
V Primarku si vezmete docela velkorysý
košík (spíš koš) a vyrazíte mezi regály, kde najdete všechno
od ponožek přes vánoční ozdoby až po kabáty. Následně jdete
s košíkem ke kabinkám. Samozřejmě do něj naházíte cokoliv,
jelikož si říkáte, že to pak dáte nějaké té slečně, která
po vás hodí uniformní úsměv, a ona to uklidí. Takže těsně u
pultu před kabinkami, k němuž se táhne tak půlkilometrová
fronta, zjistíte, že si můžete vyzkoušet jen osm kusů věcí.
Takže vám další slečna z košíku odebere osm kusů a další
slečna ten košík odnese kamsi dozadu. Mezitím slečna u pultu (už
je jich nějak moc, žejo?) podá další slečně kartu, která
vypadá jako od počítacího stroje z padesátých let. Na kartě je
číslo kabinky, kam půjdete, a zároveň se na ni přes takové
udělátko ve zdi, kam se na moment strčí, uloží, kolik věcí si
s sebou do kabinky berete. Myslím, že by byl Orwell nadšen.
V pořadí již čtvrtá slečna (pokud
se nemýlím) vás odvede labyrintem chodbiček k vaší kabince. Tam
jen dopadnete na stoličku a civíte na sebe do zrcadla. Totálně
zmožení, vyčerpaní, dehydratovaní, s osmi kusy oblečení. Když
si vyzkoušíte všechny ty kalhoty, košile, svetry, trika, vyjdete
ven, nesete si s sebou čipovou kartu, kterou vám předtím
velkoryse strčili do dlaní. Dojdete zpátky k pultíku u vstupu do
kabinkové části prodejny. Tam vám slečna, na kterou si matně
vzpomínáte, zkontroluje, kolik toho vracíte a vynuluje údaje z
karty. Přenecháte jí věci, které vám neseděly, a dostanete
zpět svůj košík, do nějž si uložíte vaše vyvolené kusy
oblečení.
Pokladny využívají milý systém
podobný tomu v bankách. Jen si neberete čísla, ale stojíte
frontu a zřízenec, který vypadá, že vám každou chvíli jednu
vrazí, vám oznámí číslo pokladny, na kterou máte jít platit.
Všechno dostanete do obrovské papírové tašky (v Primarku se
nevyplatí dělat nákupy typu jedno triko a dvoje ponožky) a
prodavačka za kasou už vyhlíží dalšího zákazníka.
Primark mě překvapil, lehce vyděsil,
dost vyčerpal, fascinoval a zařídil jednu brašnu za čtrnáct eur
a jednu šálu za eur pět. Zcela podprůměrný nákup...už teď si
říkám...měls tam utratit víc, Matouši, tolik energie to sežralo
a ty si neseš domů tak nicotný nákup, když se jiným zákazníkům
hned za východem trhaly tašky pod tíhou šatstva? No, co se dá
dělat, Primark do Čech ještě nedorazil...možná by jeho irské
majitele čeští „lovu zdar“ nadšenci, roztrhali vděkem na
kusy.
Žádné komentáře:
Okomentovat