Landův proslov na Slavících

Když jsem si pouštěl záznam proslovu Daniela Landy, říkal jsem si: „A hergot, tohle je průšvih.“ Průšvih to byl. O hudebních (ne)kvalitách Landy nemá cenu mluvit, ale muzikant ve mně vzbudil otázku, kam kultura spěje? Jestliže by měla být obrazem a tahounem společnosti, pak tu něco smrdí. Vkus, který nastavují osobnosti, je vždycky výš než ten, jehož autorem jsou lidé. Tudíž: Propagujte béčkovou literaturu a můžete si být jistí, že čtenáři si nakonec vyberou knihu céčkovou. Stejné je to s hudbou. Landa nemluvil od věci, ale své názory vyjádřil příšerně a hlavně nekulturně. Neříkám, že by se do televize neměly dostat nadávky nebo naštvané názory, ale když je řeknete takhle, lidi si z toho vezmou akorát to, že joooo Landa se nebojí říct něco pořádně. No pořádně to neřekl, to ani náhodou. Nejlepší protest by byl, kdyby si pro cenu nepřišel a ne když něco zakdákal do mikrofonu, navíc s kšiltovkou na hlavě (a to prosím ve Státní opeře, o synáčkovi Lucie Bílé pomlčím, ten má na takový nevkus ve svém věku ještě nárok). Umění je urazit s grácií, ne prázdně nadávat. 

Le Corbusier: Na beton jeden z nejlepších

Úplně jasně si vzpomínám, jak jsem šplhal do strmého kopce kolem obchodu se suvenýry, kde postarší Francouzka neuměla ani slovo anglicky (i tak jsme se domluvili, na tohle jsou Francouzi přeborníci, vždycky se s vámi nějak domluví). Kaple v Ronchamp má hrbolatou omítku a její střecha připomíná spodek lodi, která se zastavila o tu hromadu betonu, jakou ronchampská kaple je. Pamatuji si, že jsem se na svatostánek díval a říkal jsem si, že to zase takový zázrak není. Vevnitř byla šílená tma, světlo do interiéru dopadalo nepravidelnými okny, které připomínaly střílny, přes barevná skla. Jen věží, která se podobala komínu, přicházela dovnitř jasná bílá zář.

Tohle je jedna z nejvýznamnějších staveb dvacátého století? Je. To jsem si uvědomil až o něco později. Le Corbusier, autor kaple v Ronchamp, byl geniální. Stavěl z betonu, ze stejného materiálu, jaký nám i dnes straší skoro na každém předměstí. Když byla nedávno znovuobjevena jeho sportovní hala v Bagdádu, stala se z celé záležitosti senzace. Le Corbusierovi by 6. října bylo 125 let.

Proti venkovnímu oltáři (Je libo open air mši? Bez problému) stojí pyramida docela připomínající ty aztécké. Její význam jsem nezjistil, ale každopádně tam vypadá moc hezky a je z ní krásný výhled na kapli. U cesty na druhé straně kostela zase stojí konstrukce se zvony, ne nepodobná těm asijským. Kaple v Ronchamp je něčím šíleně přitažlivá, i když krásy moc nepobrala (podobně to mám se žižkovskou věží, nebo Tildou Swinton). Ještě jsem si kapli prohlížel, nakonec na mě začínala působit, svojí robustností, kterou láme elegance střechy, jež vypadá sice těžkopádně, ale její tvar a barva ji jakoby vyděluje z celku stavby a dodává jí tím lehkost. Tak jsem tam stál a najednou někdo zařval: „Matouši!“ Šíleně jsem se lekl. To bych nečekal (Matthieu možná, ale Matouše ne). O pár metrů dál stála skupina českých studentů. Nevím, jestli jejich Matouše ten výlet nebavil, ale mě nakonec bavil hodně.  

Obhajoba a plísnění hipsterů

Na facebookové stránce pojmenované jednoduše Hipster se mi podařilo nalézt fotku holky v nedioptrických brýlích s černými obroučkami (ne že bych takové neměl, ale to se psal rok 2010, když jsem je kupoval, a měl jsem je na sobě tak dvakrát), kterak se fotí před zrcadlem. Zkáza byla završena popiskem Jsem hipster, doplněným o neodolatelný hvězdičkový smajlík. Tak přesně tohle je důvod, za který by si hipsteři zasloužili, aby je svět nenáviděl. Ovšem ona slečna hipsterem byla asi tak jako Gottwald agrárníkem. Ze slova hipster se stala nadávka. Podobně tomu bylo s pojmem emo, které blahé paměti opanovalo planetu kolem roku 2006. Svět potřebuje určitou skupinu lidí, kterou může nesnášet jen proto, že je. Ať už to jsou máničky, emaři nebo hipsteři.

Hipsteři jsou cool 

Pochybuji, že by se můj životní styl nějak výrazně měnil, zůstává vesměs stejný, jaký byl před rokem nebo dvěma. Koukám na podobné žánry filmů, poslouchám podobnou hudbu, chodím na kafe do podobných kaváren, jím v podobných podnicích, zúčastňuji se podobných kulturních akcí. Je tu jen jeden zásadní rozdíl. Tehdy by o mně nikdo neprohlásil, že jsem hipster, teď se s tím setkávám poměrně často. Ne, že by to slovo tehdy neexistovalo, ale každý si ho spíše spojil s beatnickými hipstery. Ti současní jsou někde jinde a ti pravověrní rozhodně nebudou rádi, když o nich prohlásíte, že hipsteři jsou. Základem hipsterství je originalita, novost, touha po neobjeveném. Pojem hipster je už tak provařený médii, že by si o něj pravý hipster ani kolo neopřel. Tudíž, když o mně někdo prohlásí, že jsem jasný hipster, mohu se jen lehce usmát. Ať si myslí, co chce. Hipsterství se mi rozhodně líbilo a asi spadám do kritérií, když mi nestačí menu českých rádií (která jsou podělaná až za ušima na to, aby nasadila do vysílání něco zajímavého), když chodím na výstavy a když se koukám na filmy, které nenatočili u Warnera nebo v MGM. Teď už jsem ovšem hipsterstvím otrávený. Je všude. Hipsterství se dostalo do toho, proti čemu celou dobu stálo. Mainstream. Ironie a možná výsměch osudu hipsterům, kteří byli tak nafoukaní, aby opovrhovali středním proudem. Hipsteři jsou najednou na stejné úrovni popularity jako hopeři, přesto účast na letošním ročníku vyloženě hipsterského festivalu Creepy Teepee byla nevalná.

Upřímně, neznám osobně lidi, kteří by o sobě prohlašovali, že jsou hipsteři, ale většina z nich by seděla do podmínek na zaškatulkování. Opovažte se vzít si o něco užší jeansy, svetr ze sekáče a oxfordky; máte obvinění z hipsterství na stole. Podobně „jasná“ byla proužkovaná mikina před pěti šesti lety.

Hipsterská hudba a všechno kolem toho

Hipsterství dřív bylo v undergroundu, ostatně který směr nebyl? I pop začínal na začátku šedesátých let bez vyprodaných hal a trailerů k videoklipům. V druhé půlce šedesátek Janis Joplin startovala opravdovou kariéru na pop festivalu v Monterey, který by se jen těžko dal srovnávat s Glastonbury nebo Coachellou. Dnes původně „hipsterská“ kapela Two Door Cinema Club šroubuje svou popularitu do závratných výšin a vyprodává koncerty, přitom hraje indie rock, který je hudební vlajkovou lodí hipsterů. Podobně jsou na tom kapely jako Passion Pit, Florence + the Machine, Foster the People nebo Friendly Fires.

Životní styly zpravidla vycházejí z hudby. Když bude stoupat popularita takzvaných hipsterských hudebníků, půjde nahoru i popularita hipsterství a s tím se svezou obchody s oblečením a spotřebním zbožím. Zatímco ale jiné směry od počátku nepopíraly mainstream, hipsterství se dostává do patové situace. Můžete si koupit rádoby ošoupanou brašnu za dva litry, nebo ji můžete vyhrabat ve skříni vašeho dědy. Budou vypadat asi dost podobně, ale budou se lišit v jednom: Ta z obchodu bude jen koupená věc, ta druhá bude mít aspoň minimální příběh (který si nebudete muset vymýšlet). Podobně se dají vyhrabat kravaty, pásky a šály. Stejně jako na youtube můžete ulovit kapelu, jejíž nejsledovanější video má sotva tisícovku zhlédnutí.

Tady je základní rozdíl. Mít vztah k něčemu a hledat něco nového. Jestli si někdo pustí pár indie kapel a prohlásí se za hipstera, tak je to stejné, jako by si člověk zmaloval ksicht a prohlásil se za metalistu. Nedioptrické ray-bany už objevily miliony lidí, je mi líto.

PS: Útěchou všem hipsterům (ať už těm hraným, nebo těm pravověrným) může být, že Google chrome červeně podtrhává slovo "hipster" jako chybné.