Fenomén Adele

„Poslechni si tohle, ta bude jednou slavná jako Amy,“ řekla mi kamarádka o Adele před čtyřmi lety. Tehdy byla Amy Winehouse na vrcholu, i když se už víc řešily její závislosti než její hudba, a Adele znalo v Česku jen pár lidí. Trochu obtloustlá, nijak výrazně přitažlivá holka, která zpívala naprosto přirozeně soulové melodie, které by v sedmdesátých letech patrně hltal celý svět. Jenže byl rok 2008.

Jeden z prvních singlů. Tady ještě Adele není globální celebritou.

Teď jsme ne sklonku roku 2012 a druhé album Adele „21“ se prodalo přes padesát milionů kusů a původně indie label XL Recording, který vydal už debut Adele „19“, teď může počítat tržby v číslech se spoustou nul na konci. Adele je fenomén. Aretha Franklin, královna soulu, o ní prohlásila, že je to konečně zpěvačka, která dokáže vyjádřit, co žena opravdu cítí. Zdá se, že soul, který stoupal v popularitě od konce padesátých let k absolutnímu vrcholu v sedmdesátých letech, aby ho pak semlely syntetické osmdesátky, zažívá absolutní renesanci. Ale kterého jiného veleznámého umělce krom Adele můžeme nazývat soulovým? Američan CeeLo Green vzal po úspěšném začátku sólové dráhy do zaječích k popu. Adele je v tomhle tažení sama. Navíc nezpívá ani klasický soul, ale takzvaný blue-eyed soul, britskou verzi černošského amerického soulu.

Kýč, který má právo být kýčem.

Z rádia hraje Skyfall, nejnovější (a nejjalovější) hit od Adele. Do éteru ho pouští Fajn rádio, záruka (ne)vkusu mezi českými rádii. Z Adele je globální hvězda. Fajn rádio by jen stěží nasadilo do vysílání soulovou písničku. Lidi by nezaujala. Nelákají je sbory, piano nebo výrazné hlasy. Čím Adele tolik zapůsobila, že se z ní půlka světa posadila na zadek, když sází na soulové metody interpretace? Na albu „21“ její přirozenost přešla v retromanýru, která, byť je krásná, nepůsobí tak upřímně jako skladby z alba „19“. A o to tu jde. Adele přinesla světu to, po čem toužil. Ženskost. V době, kdy je ideálem silná žena a oslabený muž, se najednou objevil někdo, kdo fňuká nad ztraceným vztahem, když se po ránu prochází Paříží (nesnesitelný, ale fungující kýč Someone Like You). Podobně musela zapůsobit i Lana del Rey se svou stylizací do paničky padesátých let.

Skyfall. Původně měla úvodní píseň nazpívat Amy Winehouse, nahradila ji Adele. Mohlo to být lepší.

Adele je univerzální. Jako kdysi svět klečel na kolenou před Arethou Franklin, teď vzdává hold Adele. 24leté zpěvačce, která má na svůj věk neobyčejný hlas, se podařilo získat publikum jednoduchým koktejlem postojů, který fanoušky báječně opil. Snad z něj nebude kocovina. Většina celosvětových hvězd sází na provokaci – lidé o vás začnou diskutovat – proto se Lady Gaga byla ochotná navléknout do hovězí kotlety.

One and Only - má nejoblíbenější z "21".

Adele neprovokuje. Nosí černé šaty, jelikož má černou ráda, neobnažuje se, nedělá skandály, ani kolem jejího těhotenství nebyl moc velký rozruch. Na koncertech se směje, mluví do publika, občas natahuje moldánky, aby se publikum dostalo do opravdové postrozchodové extáze. Adele zpívá o běžných věcech a přiznává se k inspiraci ze svého života. Je jasné, že Take It All, Set Fire to the Rain nebo One and Only vycházejí z jejích osobních vztahů. K písni Day Dreamer z minulého alba řekla, že kdysi byla zamilovaná do kluka, který byl gay, a ta písnička je o něm.

Day Dreamer - původní umírněnost Adele později přešla v popkulturní megalomanství.

Lidé chtějí upřímnost, zároveň touží po velkých hvězdách. Adele ty dvě věci skloubila. S Lady Gagou, Madonnou nebo Kylie Minogue byste si na kafe nezašli. Už kvůli tomu, že byste nechtěli jít na kafe s někým, kdo svou desku skromně pojmenoval Aphrodite (Minogue) nebo byste se báli, co si Gaga nebo Madonna obléknou. Ale u Adele byste měli jistotu, že přijde v decentních šatech a vybalí vám, který kluk se jí zrovna líbí (a přitom by vás z ulice vyfotil aspoň tucet novinářů). No, není to lákavé?